Životní sitcom

Literatura 21. století

16. ledna 2017 v 16:36 | Imaginární přítelkyně
Vzdělávat by se člověk měl v každém věku a v každé oblasti života. Už od základní školy je nám štěpováno, že k jedné z nejpodstatnějších oblastí naší kultury patří literatura. Už od nepaměti patří k maturitním předmětům a bez znalosti jejích základů Vám onen důležitý list papíru nedají (mluvím o maturitním vysvědčení).
A i když se ve školách mluví především o knihách a autorech dávno minulých, i některé novější kusy mají potenciál vstoupit do dějin. A přesně o nich zde dneska psát nebudu.
Přesto je velice poučné zajít se podívat do knihkupectví, omrknout i regály, ke kterým běžně nenahlížíme. Mě dnešní výlet do ráje knih rozhodně obohatil.

Základní důležité znalosti do života

5. ledna 2017 v 18:17 | Imaginární přítelkyně
Dnes jsem si uvědomila, že mi chybí základní všeobecný přehled. Ale teď nemyslím nejnovější drby z Poslanecké sněmovny, konspirační teorie o všem možném včetně více či méně pravděpodobných potomků Ády Hitlera, zda Labe teče přes Prahu nebo skrz Prahu, nebo jaké oko má Žiška zalepené na české pětistovce. Mluvím o mnohem důležitějších znalostech, alespoň tedy co se týče mého divně tvarovaného nepravidelně pravidelného šestnáctiúhelníkového kolečka, kterému říkám pokřivená realita. Pokud stále tápete, zkusím to říct jedodušeji, způsobem, kterému porozumí snad každý dvounožec žijící na této či velmi blízké planetě: Fantastická literatura.

Kniha pro neklidné spaní

2. ledna 2017 v 15:53 | Imaginární přítelkyně
Také rok co rok bojujete s vymýšlením potenciálních dárků, které by Vám mohl Ježíšek nadělit pod stromeček? Mně se letos tento problém naštěstí vyhnul. Měla jsem totiž ne příliš krátký seznam knih, které by mi uděly opravdu radost, které jsem si zamilovala a chtěla je stůj co stůj mít ve své knihovničce, nebo takové, co bych si velice ráda přečetla. Mezi těmi ve zmíněné druhé kategorii si hověla i kniha Utěšitelky od Ruth Hallo. Už je to nějaký ten pátek, co mě zaujala anotace tohoto díla, a ač tento žánr příliš nečtu, má zvědavost ohledně tématu knihy byla větší.

Mary Sue z masa a kostí...

25. září 2016 v 21:19 | Imaginární přítelkyně
... a přeci nereálná.
Moje maličkost má do jakékoliv Mary Sue daleko. Nejsem nejkrásnější, nejodvážnější, nejchytřejší, nejmazanější, nejsilnější, nejlepší ve všem, na co sáhnu, z celého širého okolí. Dá se říct, že příliš nevynikám v ničem - nebo jsem alespoň v životě na žádnou činnost nepřišla. Dřív jsem věřila tomu, že umím opravdu dobře psát, dnes už se i na tuhle mou dovednost dívám střízlivěji. Vidím, že umění psát na mé úrovni není nijak výjimečné. Přesto když si přečtu nějaké své starší dílo, jsem fascinovaná, jak úžasně, poutavě a květnatě jsem dokázala popisovat, rozvíjet danou situaci. Pravda, příběhy byly většinou mdlé, až příliš inspirované mými oblíbenými knihami/seriály, co jsem v tu dobu zrovna četla/sledovala, ale styl psaní mého mladšího já (a teď mluvím o věku 13-15 let) mě fascinuje. Dnes bohužel už tak dobré výkony podat neumím, ač mě to mrzí. Velký podíl na tom má fakt, že má dnešní slovní zásoba je jen zlomkem, vzdáleným odrazem mé slovní zásoby z dob minulých.

Láska kočičí

25. září 2016 v 12:42 | Imaginární přítelkyně
Říká se, že kočky jsou svéhlavé, mazlí se jen tehdy, když sami chtějí, ale u většiny z nich to není příliš často. Svůj dům pokládají opravdu za svůj, nikoliv člověčí, dvounožci jsou pro ně domácí mazlíčci a sluhové. Nežiji v kočičí společnosti příliš dlouho, něco málo přes dva roky, ale zatím s těmito tvory mám úplně jinou zkušenost.

Příbuzné si člověk nevybere

4. září 2016 v 16:02 | Imaginární přítelkyně
Rodina by měla být společnost lidí, kteří nám jsou nejbližší. Bohužel to tak nefunguje a mnohdy nám spíše ztrpčují život. Povinné návštěvy, oslavy, které nakonec stejně končí hádkou, nebo kam už vaši příbuzní jdou naštvaní, protože "menší výměnu názorů" už jste stihli při jejich přípravách.
Příbuzní jsou zkrátka radost, koření života, bez kterého byste se klidně obešli.

Spiknutí elektroniky

24. srpna 2016 v 20:34 | Imaginární přítelkyně
Nesnáším elektroniku. Tedy, přístroje, které nám usnadňují život, ať už se to týká čehokoli (kuchyní počínaje, ložnicí konče) jsou skvělé a jsem ráda, že žiji v době, kdy jejich služeb mohu využívat dosytosti. Nesnáším moji vlastní elektroniku. A jelikož jsem student žijící u rodičů, příliš techniky nevlastním. Kromě kalkulačky snad jen mobil a notebook. A poslední dva mi vypovídají službu.

Z psí tlapky

22. srpna 2016 v 18:02 | Imaginární přítelkyně
Když jsem zpozorovala, že si panička mění ty divné kusy látky, co nosívá na svém těle (mám podezření, že si tím kompenzuje nedostatek chlupů), nastražila jsem všechny své smysly. Dost často tohle její chování znamená, že odchází z našeho doupěte a vrátí se až za dlouhou dobu. Já bych tu tím pádem zůstala sama, jestě navíc má v oblibě mě vyhánět na zahradu (tak té části našeho teritoria alespoň dvounožci říkají), kde jsou sice koťata, ale já nemám přehled, kdo se vrací domů. A s koťatama si prostě nerozumím. Neustále pobíhají po celé zahradě, skáčou po sobě, mezi kytkama, perou se... A nechtějí si se mnou hrát. Vždy, když se za nimi rozeběhnu, utíkají. Nedokážu je chytit, jsou strašně malá a hbitá.
Přesto všechno je miluju. Pomáhala jsem je vychovat, olizovala jsem je, když se narodila. To byly takové divné malé pištící kuličky, bylo srandovní je pozorovat. I dneska občas za mnou přijdou, otřou se mi o kožich, olíznou čumák a zase peláší za ostatníma. Jen kdyby mi neobsazovaly gauč. Je to můj gauč!

Pubertu jsem prožila ve virtuálním světě

20. srpna 2016 v 11:39 | Imaginární přítelkyně
V poslední době (nebo to tak bylo vždycky?) se vyrojila spousta názorů, jak je internet špatný, že lidé koukají jen do telefonu a nevšímají si svého okolí, tráví většinu svého času u počítače a děti už si nehrají venku s kamarády, ale "paří" nějaké hry.
Při procházení článků na Téma týdne, které zní "Zkusme změnit názor", jsem na něco podobného narazila. Článek je velice obecný, příliš mnoho argumentů neobsahuje a s většinou věcí nesouhlasím, přesto mě přivedl zpět ke vzpomínkám, o kterých jsem se chtěla rozepsat už dříve.

Jakou ale jinou barvu vybrat?

18. srpna 2016 v 18:18 | Imaginární přítelkyně
Po dlouhé době jsem se chtěla ke svému blogu vrátit. Chybělo mi to. Za ten rok a půl jsem psala spíše do šuplíku, ale nevypisovala jsem se ze svých myšlenek a názorů. Většinou jsem všechno zakomponovávala do svých příběhů, opět jsem se snažila o tvorbu, kterou jsem dříve zanechala.

Když jsem se ale konečně rozhodla znovu oživit své alter ego Imaginární přítelkyni, něco mi strašně vadilo. Byl to vzhled tohoto blogu. Černý, nijaký. Což o to, černou mám ráda a dříve to k mým myšlenkám a pocitům opravdu sedělo, ale dnes... Už se nechci utápět v černé, nechci, aby se moji čtenáři utápěli v černé. A hlavně, aby tento blog a jeho texty se utápěly v černé. Navíc se to hůře četlo.
 
 

Reklama