Příběhy z nevědomí

Revolver

6. října 2016 v 12:18 | Imaginární přítelkyně
Miluješ mě?
Ne.

Ublížíš mi?
Ano.

Zastřelíš mě?
...

Miř, prosím, na srdce. To už zná bolest.
A než vydechnu naposledy, drž mě za ruku. Chci se dívat do tvých zelenohnědých očí.

Zpověď kocouří

19. srpna 2016 v 20:09 | Imaginární přítelkyně
Ležím ti v náručí, stulený do klubíčka. Měl bych se bát? Asi ano. Měl bych prchat, skákat přes ploty, běžet jako o život. Jsi tisíckrát větší než já, silnější, nebezpečnější. Nedokázal bych se ubránit. Mám drápky, mám zoubky, ale ty se nemohou rovnat tvé velikosti.
Když se na tebe podívám, ovládá mě strach. A přeci je něco silnějšího. Touha. Ten příjemný pocit ulehnout ti do klína a nechat se unášet pocitem bezpečí tvé náruče.
Neublížíš mi? Budeš mě chránit?
Nevím, co dělat, pro co se rozhodnout. A tak, alespoň prozatím, využiji tvého tepla. A na oplátku ti budu vrnět to ucha. Vím, že ten zvuk máš rád a že o něm smýšlíš jako o důkazu mé spokojenosti. Dopřeji ti ho. Dokud mě budeš hladit a konejšit mě ke spánku.
Budu vrnět jen pro tebe.

Pohádka

3. září 2014 v 17:58 | Imaginární přítelkyně
A žili šťastně až do smrti...Ne, počkat - špatná fráze. Tak znovu:

Prokletá

19. prosince 2013 v 19:36 | Imaginární přítelkyně
Sám. Sám v opuštěném tmavém pokoji, uprostřed ničeho.
Vlastně není úplně sám. Vnímá teplý dech člověka. Spícího člověka.
Dívka. Ne, není to člověk. Co vlastně je? Bezbranná, bezradná.. A přece tak silná.
V srdci zoufalá, zlomená...A přesto milující.
Není člověk, něčím vyjímečná. Obyčejná, pro svět zbytečná.
Neví, že on ji vnímá, vnímá každý její výdech, každé tlouknutí jejího bolavého srdce.
Má ji chránit. Proti všemu, co by jí mohlo ublížit.
Ne, ne proti všemu. Nemá ji chránit proti veškeré bolesti. Jen od jednoho člověka.
Plyšový medvídek.
Zakletý plyšový medvídek.
To ona ho zaklela. Dívka, jež je potomkem Cupida.
Napůl čarodějka, napůl posel lásky. Posel lásky s puknutým srdcem.
Jaká ironie.
Cítí její bolest. Slyší její bolest. Srdce naříká, pláče. Ona se ukryla do světa spánku a přece srdce vzlyká.
Proto jsem tu? Abych jí chránil proti nestvůrám? Jenže ta její není skrytá pod postelí. Ale tam venku. V širém světě, kam já se nedostanu.
Zaklela mě. Přála si, abych ji chránil proti bolesti. Skočila do propasti. Věděla, že dopad bude bolet. Že propast nemá jediné dno. Že ji jich čeká desítky, možná stovky. A přesto skočila. A teď tu leží, srdce zkroucené bolestí. Zlomené, prokleté.

Malý smutný klaun

29. ledna 2013 v 11:27 | Imaginární přítelkyně

Povím vám příběh, který mi tento víkend našeptával studený zimní větřík do ucha.

Odehrává se v nevelkém cirkusu jménem Fairy Tail. Na pohled jako každý jiný, snažil se rozveselit každého svého návštěvníka, být vřelý a nabízet dočasné bezpečné útočiště pro všechny, kteří tuto pomoc potřebovali. V tomto cirkuse se nacházel i malý klaun. Všichni okolo na něm viděli úsměv, radost, štěstí a čerpali jeho optimismus ve svých těžkých časech. Ale vždy, když zůstal osamocen ve své maringotce, stal se z něj smutný klaun. Nikdo jeho vnitřní slzy neviděl.
 
 

Reklama