Už nikdy nebudu důvěřovat úsudku mého minulého já

21. února 2017 v 21:31 | Imaginární přítelkyně |  Vzpomínky na internet
Znáte takovou tu touhu přečíst si knihu, kterou jste četli v rané pubertě? I když víte, že se Vám dnes už nebude líbit, protože přecejen literatura pro děti okolo dvanácti let (většinou) není na stejné jazykové i obsahové úrovni jako literatura pro dospělé, ale přesto Vás ta zvědavost úplně spaluje. Nemůžete si pořádně vzpomenout, jak ten příběh dopadl, jak probíhal, nebo na jiné detaily, které za každou cenu právě teď musíte vědět. Nebo si pamatujete, jak se Vám líbila a chcete se vrátit do svého dětství.
Přesně toto se stalo i mě. Tedy, s jednou malou odchylkou - nejednalo se o knihu, ale o fanfikci. Vlastně s dvěma malými odchylkami - nejednalo se o jedno dílo, ale rovnou o tři.

Asi bych Vám měla celou situaci objasnit. Když mi bylo oněch zmíněných dvanáct/třináct let, propukla mánie Tokio Hotel. Možná si ji pamatujete, půlka populace (mluvím především o svých vrstevnících) je milovala, druhá nenáviděla, a ač je to matematicky nemožné, stále se našlo pár jedinců, kterým tato kapela byla u.. kočičího záchodu.
Patřila jsem k té třetí zmíněné skupince. Jejich tehdy jediné CD jsem si stáhla (nelegálně, hanba mi!), občas si je poslechla, ale nevzrušovali mě víc než jiní interpreti, jejichž díla jsem měla uložené v počítači. Spíš jsem se onou internetovou válkou bavila.
A nastal stejný jev, který je možný pozorovat i dnes u youtuberského fandomu - začaly vznikat fanfikce. A to ve velkém. Přímo v obřím měřítku. Hlavní hrdinkami zaláskovanými do Tokio Hotel se to hemžilo všude. Dnes se povídky vyskytují v aplikaci (webové/mobilní) Wattpad, tehdy pro ně sloužil především portál blog.cz. A tak jsem si sem tam také nějaké přečetla. Nejvíce se mi však líbily povídky od autorky vystupující na internetu pod přezdívkou Kikina. Ano, jednalo se právě o již výše zmíněné tři povídky. Nějak mi utkvěly v hlavě, jiné můj mozek dávno vytěsnil. Ale tyto jsem tehdy považovala za naprosto úžasné, originální a báječné. Těm bystřejším z Vás pravděpodobně již dochází, jakým směrem můj článek bude směřovat.

První z "mistrovských" děl pojednávala o dívce, která vlivem dětské obrny skončila na vozíčku. Druhá o slepé dívce a třetí dívka zase byla umístěna do programu na ochranu svědků. Asi Vás překvapí, že se všechny během událostí prvních dílů dostaly z Čech do Německa (odkud zmíněná kapela pocházela) a že se všechny shodou náhod jmenovaly Kristýna. Ještě zvláštnější na tom všem je jejich vzhled - ve všech třech povídkách úplně stejný! Šokující zjištění, viďte?

Ale nebuďme příliš škaredí. Autorce nemohlo být více jak 15 let (spíše naopak méně) a pravděpodobně všichni autoři si v tomto věku prošli stádiem plným Mary Sue. Byla jsem připravená nad tímto typem hlavní hrdinky mávnout rukou, ostatně nic jiného jsem nečekala. Patřilo to k očekávání stejně jako fakt, že se dívky brzy setkají s kapelou a začnou chodit s některým ze členů.

Vlastně ani nevím, co více bych Vám v tomhle článku napsala. Před chvílí jsem dočetla poslední řádky z třetí povídky a potřebovala jsem šok nějakým způsobem rozdýchat. Celé to mučení mi trvalo několik dní, protože byly chvíle, kdy jsem najednou nezvládla více než dva díly. Špatné na tom bylo úplně všechno - styl psaní (pravopis, gramatiku, překlepy jsem raději ignorovala), ale i celý děj. Nesmyslný běh událostí, zbytečné zvraty, klišé, stále se opakující události... A všichni okolo hlavní dvojice (tedy hlavní hrdinky a jejího přítele) se chovaly tak, aby to páru co nejvíce vyhovovalo. Rodičovská péče prakticky neexistovala, šestnáctiletá dívka od své matky získala souhlas se sexem, aniž by si zařídila antikoncepci, nechá ji potulovat se po cizím městě s cizím klukem a to kdykoli během dne i noci, škola se příliš neřeší, spolužáci se opravdu nechovají jako banda puberťáků a v autorčiném světě se dá dobelhat do nemocnice i s otevřenou zlomeninou.

...

Když už jsem to zde nakousla, mohla bych se s Vámi podělit o pár zajímavých situacích, nad kterými mi opravdu zůstával rozum stát (a na které si teď v rychlosti vzpomenu).

Začneme s již naťuknutou rodičovskou péčí. Ve třetím příběhu Kristýnka žije pouze s matkou. Ta hlavní hrdinku i s jejím přítelem omylem srazí autem. Tedy, víme jen, že se dvojice válí ve sněhu, ale jsou v pořádku. Matka se zeptá: "Jste v pohodě?" načež je jí odpovězeno "Fajn." Tím pro onoho rodiče vše končí. Avšak pro pana Dokonalého těžko. Všimne si, že je Kiki celá promočená a šíleně se klepe. Takže naprosto zmrzlou dívku vleče k sobě domů, aby ji vykoupal v horké vodě. Ano, v tom sněhu se sice válela asi jen minutu, měla na sobě bundu (a pod ní s největší pravděpodobností i nějakou teplou mikinu a tričko), ale veškeré oblečení je vlhké, včetně podprsenky (zmínila bych kalhotky, ale mohli byste namítnout, že tam vlhkost pravděpodobně pramení odjinud). A i když je dívka totálně promodralá, máma se nějakým záhadným způsobem z příběhu vypařila - starost o dceru žádná. Přitom ze začátku příběhu by ji do nemocnice tahala s každým škrábancem.
Když už jsme u rodičů, v první povídce Kiki zdrhne z domova společně se svým bratrem ke starší sestře. Bratr pak nastoupí do školy, aniž by se někdo zajímal o zákonné zástupce - starší sestra neměla žádný papír, který by ji opravňoval takové věci za své nezletilé sourozence zařizovat. Přesto rodičům trvá dlouhé měsíce své děti najít, vůbec je nenapadne zavolat své starší dceři, zda se jí náhodou neozvali. Nenapadne to ani policii (nebo že by se rodiče na policii vůbec neobrátili?).
První povídka je celá zvláštní. Vlastně obsahuje (pokud nepočítáme nefungující rodiče) jen 8 postav - z toho půlka (tentokrát přesná matematická půlka) umře, půlka té půlky kvůli autonehodě. Ehm, pokusím se to podat trochu srozumitelněji a obšírněji. Nejdříve zemře bratrova životní láska - autonehoda. Pak zpěvák kapely zastřelí onoho bratra, hlavní hrdinka na plné čáře prohraje boj s rakovinou (pokud si pamatujete, jde o příběh s invalidní hrdinkou), načež hrdinčin rytíř ve zlaté zbroji pln bolesti a žalu skočí pod auto. V sídlišti. Před barákem. Kde se pravděpodobně jezdí sotva 30 km/hod.
Ještě prapodivnější situace však nastane, když hlavní hrdinka ze strachu z frontmena skupiny schová svého přítele do skříně. Zpěvák ji totiž (jako každou noc) přijde znásilnit. A přítel poslušně zůstane schovaný. Vážně. Před jeho zraky (nebo spíše sluchy) jeho životní lásku znásilňují a on poslušně naslouchá těm odporným zvukům, protože ho o to přítelkyně požádala. A o pár řádků (či kapitol? To už si nepamatuji) se dozvídáme, že její bratr si myslel, že to s oním zpěvákem táhne dobrovolně - proto nikdy nezakročil. Přitom už od začátku nám je vštěpováno, že jsou si ti dva tak blízcí, že si rozumí i beze slov. Wow.
Ke druhé povídce příliš poznámek nemám, autorka ji předčasně ukončila, takže krom smrti slepeckého psa se toho příliš neudálo. Vlastně, tento krok celý příběh pravděpodobně zachránilo.
Ke třetí povídce toho ale naopak mám mnoho. Asi bych ani nedokázala vypsat vše. Člověk by neřekl, kolik nesmyslů se dá napáchat v 18 ne příliš dlouhých kapitolách.
Do programu na ochranu svědků je malá Adriana (skutečné jméno hrdinky) se svou matkou zařazeni poté, co je brutálně zavražděn jejich otec a ony jsou jediné schopné identifikovat gang drogových dealerů. Český gang drogových dealerů. To by nebylo až tak podivné, kdyby se nejednalo o nějvětší světový gang drogových dealerů (už s tím slovním spolením přestanu, slibuji). A kupodivu se za relevantního svědka počítá i náctiletá Adriana, která ony dealery viděla naposledy v devíti letech. Po několika přesunech (jeden je z důvodu Adrianiny drogové závislosti a přílišné promiskuitě - důležité pro budoucí děj) se poloviční rodina dostane do Berlína. Hned naproti nebydlí Tokio Hotel, ale nerozlučná dvojčata Simon a Martin ze (smyšlené) kapely Shandelline, která je na chlup stejná jako TH. Ale člověk by si toho skoro nevšimnul, kdyby autorka nechtěně občas nezaměnila jména dvojčat za Billa a Toma - dvojčata z TH (ehm, myšleno sarkasticky).
Zajímavé je, že hrdinka je opravdu velice emočně nestálá. Pro puberťáka přirozené, pokud se jedná jen o náladovost, ale tady zacházíme trochu dál. V jednu chvíli vyjede na Martina (se kterým už 3 dny chodí - zná ho 4 dny), že kouří (cigarety, vážně jen cigarety) a že nedokáže být s někým, kdo má tento zlozvyk. My se dozvídáme, že na vině jsou její předchozí drogové zkušenosti a že je to pro ni jakýsi blok, který opravdu nedokáže překonat a nedokáže se s tím vyrovnat. O dvě hodiny později i přes onu cigaretu (a větu: "Už ho asi nikdy nedokážu políbit) se s Martinem vyspí. Ale tímhle to nekončí. O několik kapitol dál se setkáváme s dalším hrdinčiným psychickým blokem - Martin jí tak ublížil, že už pravděpodobně nikomu nebude moci vyznat lásku. Alespoň ne v nejbližší době. Což je pravda, pokud jsou dvě hodiny vzdálená doba - asi tak dlouho jí trvá, než ono magické "Miluji tě" řekne Simonovi.
Ale to předbíháme. Vraťme se k zmíněnému sexu z "pravé lásky". Hrdinka už po čtyřech dnech je do Martina naprosto zamilovaná, miluje jej, zkrátka je pro ni to nejdůležitější v životě. Jenže ejhle - Martinovi šlo jen o jedno. Po tomto zjištění se hrdinka zhroutí, ale zároveň se stane opravdu oblíbenou ve třídním kolektivu - narozdíl od Martina, kterého tento kolektiv zapudí. Asi jsem vyrůstala v jiném světě, ale během mé puberty to fungovalo opačně - nová spolužačka, která "dá" někomu už po čtyřech dnech, by se stala hlavním tématem dívčích drbů, u kluků by se ale oblíbenou stala - ale jen do té doby, než by zjistili, že oni u ní šanci nemají. Pak by se pravděpodobně přidali na stranu ženské části třídy. Naopak šťastlivec s dalším zářezem by z toho vyšel bez společenské újmy. Ale v Německu vždycky byli dál...
Následuje tří měsíční skok do budoucnosti, vyznání lásky Simonovi a hrdičnino šťastné období. Sem tam nějaký nesmyslný a zbytečný zvrat, plno situací, které opravdu člověk nepochopí, a následný výlet do Švýcarska na lyže. Tam se dozví, že její matku dealeři našli a zabili, takže nás čeká další přesun - do Syndey. Člověk by opravdu čekal, že bulvár bude mnohem akčnější. O nové holce, kterou přefikli dva nejdůležitější členové světoznámé skupiny, se novináři dozví až za ty předlouhé tři měsíce. Teprve poté vyfotí objímající se dvojici a fotku zveřejní. A já myslela, že od takovýhle mladistvých hvězdiček se fotografové nehnou na krok (a dvojčata své soukromí nijak nedržela v tajnosti ani před třídou plnou puberťáků, ve které by se určitě našel alespoň jeden člověk, co rád zaprodá spolužáky za pár korun na pivo). A vrahové jsou v pohotovosti, hrdinku poznají, i když ji naposledy viděli v devíti letech.
V Sydney se Adrianě narodí mimčo, chytře mu dá Simonovo příjmení a své předchozí jméno Kristýna a odešle Simonovi dopis o tom, že má dceru. Ne po policii, ale poštou, která jí pravděpodobně sídlí za barákem (kdyby alespoň byla tak inteligentní a zanesla dopis na poštu na druhé straně města nebo ještě líp v jiném městě). Nezapomene obálku nadepsat slovy: "Mé životní lásce". Samozřejmě, že ji (pravděpodobně) díky dopisu vypátrají. Kupodivu se ale psaní nakonec dostane do rukou i hrdému tatínkovi. To dealeři dopis zadrželi na poště a po přečtení zase poslušně odeslali?
Následně si můžeme vybrat ze dvou konců - buď se zachrání malá Kristýnka nebo velká Adrianka. Oba konce jsou prapodivné, ale asi ne tolik jako předcházející děj. Hrdinka například napíše na kus papíru krom jiného, že její nová rodina malé nemluvně najde schované ve skříni. Pochybuji, že by se dítě neozvalo, až by se vzbudilo, tudíž tato zpráva je naprosto zbytečná (a mohli ji útočníci najít). Navíc střelba malou nevzbudí, zato "pouhý" křik vrahů ano. A asi poslední věc - Simon se zvládne z Berlína do Syney dostat dřív, než je mrtvé nemluvně zabaleno do černého pytle. A to se o dítěti dozvěděl ve chvíli, kdy zpráva o zatčení gangu (tedy i o vraždě) běžela v televizi.

Asi bych toho dokázala napsat mnoho, ale to bych musela vzít každý z celkových 36 dílů a zvlášť je rozpitvat. Prosím, nechtějte to po mně. Nedokáži to absolvovat znovu. Navíc pevně věřím tomu, že zvládnete povídky posoudit sami, pokud jste na ně natolik zvědaví, abyste si je přečtli.

Ale víte co? Tento článek mi opravdu pomohl k tomu, abych se alespoň trochu vzpamatovala. Takže díky, blogísku!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alice Alice | Web | 28. února 2017 v 14:36 | Reagovat

Zajímavé se vrátit do pubertální četby a rozebrat to zpětně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama