Příbuzné si člověk nevybere

4. září 2016 v 16:02 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Rodina by měla být společnost lidí, kteří nám jsou nejbližší. Bohužel to tak nefunguje a mnohdy nám spíše ztrpčují život. Povinné návštěvy, oslavy, které nakonec stejně končí hádkou, nebo kam už vaši příbuzní jdou naštvaní, protože "menší výměnu názorů" už jste stihli při jejich přípravách.
Příbuzní jsou zkrátka radost, koření života, bez kterého byste se klidně obešli.

A přesto tohle všechno neutnete, protože jakýsi vnitřní hlas ve vaší hlavě vám neustále tvrdí, že nemůžete, že k nim máte určité povinnosti.

S mou rodinou je obzvlášť zábava. Rodiče z mamčiné strany jsou rozvedení, nemohou se navzájem ani vidět, protože děda vytvářel pro babičku velice specifické podmínky k životu - dnes by se ona situace nazývala domácí násilí (především psychické týrání). Společně splodili dvě dcery, které jejich otec také příliš nešetřil (tady už docházelo i k fyzickým útokům).
S dědou nikdy nebyla domluva, vždy nás jen urážel, nadával nám, ponižoval nás, neustále opakoval, jak jsme špatní. Všechno to skončilo jednou osudnou návštěvou před několika lety, kdy při hádce začal na mamku řvát, že už nemá dceru a vnučky. Tehdy už přetekl pohár trpělivosti v nás všech a od té doby jsme se neviděli. On pravděpodobně stále čeká, že se za ním připlazíme s omluvou.
S mamčinou sestrou (říkejme jí teta A) to také není příliš jednoduché. Sice se nehádáme, návštěvy probíhají celkem v klidu, ale falešné úsměvy a zdvořilost je cítit úplně všude.
S babičkou naštěstí žádný takový problém nemáme, je snad jediná, se kterou máme velice dobrý vztah a můžeme s ní mluvit snad o všem.
A teď se vrhneme na druhou větev mého rodokmenu. Zde už žádný rozvod neproběhl, tady byli příbuzní o něco originálnější.
Dědu jsem měla opravdu ráda. Jako manžel to sice byl příšerný podpantoflák, jako dědeček však byl úžasný. Bohužel už nějakou dobu nežije a babička zůstala sama. Avšak od začátku, kdy se moji rodiče dali dohromady, se nechtěla s mamčinou rodinou vídat. Nikdy neuznávala jiné lidi, než svou rodinu (a tím myslím opravdu jen ty, kteří jsou z její krve, přiženění se nepočítá), nemá žádné kamarády (dědu od jeho známých také odstřihla), sousedy jen pomlouvá a trpí stihomamem, že oni pomlouvají ji. Navíc nesnáší mou mámu (což u tchýní asi není nic neobvyklého) a když jsem byla malá, snažila se mě i mou sestru proti ní poštvat. Bylo by na dlouhé povídání, kdybych vám chtěla vyprávět všechny důvody, proč jsme za ní nechtěly jezdit na prázdniny, proč jsme se u ní cítily utlačované. Popravdě řečeno si nejsem jistá, jestli bych to dokázala dobře vysvětlit. Téměř nic si z té doby totiž nepamatuji. Není to tak, že bych byla příliš malá (bylo mi kolem osmi let), ale pravděpodobně to pro mě bylo tak špatné, že moje podvědomí se rozhodlo raději všechno uzamknout do neprodyšné truhly a shodit do oceánu. Avšak útržky vzpomínek a zbytkové pocity, emoce až příliš dobře odpovídají informacím, které jsem získala od své sestry a mámy. A hlavně nemám důvod jim nevěřit.
Takže si asi dokážete spočítat, že s touto babičkou příliš dobré vztahy nemám. Tedy, ona si stále myslí, že ji se sestrou uctíváme, protože přeci pocházíme z její krve a ta je naprosto svatá a dokonalá, ale vždy v sobě dusím příšerný vztek a znechucení. Je mi nepříjemné, když se mě jen dotkne, kdybych jí měla říkat něco o svém životě (i když se to týká třeba jen školy). Navíc od dědovy smrti začala taťku citově vydírat, což mu způsobilo zvýšení tlaku a "připoutalo" ke krabičkám s prášky. A to je věc, kterou jí nikdy neodpustím.
Taťkova sestra (teta B) je opravdu hodně po své mámě. Názory, myšlenky, chování... Narodila se, když už byl táta v pubertě, takže většinu času žila jako jedináček. Kamarády příliš (díky filozofii své mámy) nepěstovala, všechny podezřívá, že si o ní myslí jen to nejhorší. Chlapa nikdy neměla, děti také ne (stejně jako teta A), takže její jediný společník je babička, což z ní vytvořilo důchodkyni v těle mladé holky. A díky tomu všemu k ní cítím podobnou nevraživost jako k babičce.

Strašně ráda bych vám řekla, že tím jsem vyčerpala tento rychlý přehled vztahů s mými příbuznými. Tím to ale nekončí. Moje rodina totiž není takhle malá, naopak, je obrovská. Babička B má plno sourozenců, stejně jako děda A, ale vlastně jejich rodiny vůbec nebo téměř neznám.
Mámini bratranci a sestřenice se rozhodli, že jim nestojí ani za poslání oznámení o svatbě, narození dítěte a jiných životních vzrušeních, pokud jsem někoho z nich někdy viděla, byla jsem předškolní dítě. Takže z této strany neznám nikoho, ani nevím, kolik těch příbuzných mám, vlastně mě to ani nezajímá. Nikdy se nám neozvali, pro mě prakticky neexistují.
Babičina větev byla zvyklá se vídat jen na kulaté narozeniny. I když jsme si vždycky skvěle rozumněli a nasmáli se spolu, kdykoli je taťka pozval, aby k nám přijeli jen tak na kafe (nebo se podívat na nový domek, když jsme se přestěhovali), vždy to zůstalo bez povšimnutí. Protože prostě NEMŮŽOU jen tak přijet. A tak ani tyto lidi v podstatě neznám. Parkrát jsem je viděla, bavila se s nimi, ale líp asi znám naši pošťačku, se kterou jsem za ty 2 roky, co tu bydlíme, prohodila dohromady určitě více slov než s těmito lidmi za celý život.

Tento článek už je opravdu hodně dlouhý a to jsem se ještě nedostala k tomu, o čem jsem chtěla psát. Ale nebojte, už to přichází :)

Díky těmto skvělým vztahům veškeré slavení narozenin/svátků/Vánoc probíhalo natřikrát případně načtyřikrát. Babička A, děda A, rodina B a občas teta A, když se díky práci na společném termínu nedokázala dohodnout ani s dědou ani s babičkou (stal se z ní totiž workoholik). V podstatě jsme neustále něco "slavili". Než jsme si stihli odbýt všechy tyto návštěvy, už jsme se dostávali do období, kdy měl narozeniny někdo jiný. A když jsem vyrostla z období, kdy narozeniny pro mě znamenaly především spousty dárků, začala jsem tyhle povinné návštěvy nesnášet. Jako dítěti pro mě byly nudné, protože jsem ani nerozumněla ničemu, o čem se dospělí bavili, teď jsou pro mě otravné, protože už bohužel rozumím tomu, o čem tam diskutuje. Navíc, jak už jsem zmínila, téměř každá návštěva se babičkou a tetou B strhne do hádky.

Před rokem má sestra získala bakalářský titul. Nejdříve vůbec nechtěla jít na promoci, protože to nepovažovala za tak úžasný úspěch, aby se kvůli tomu dělal humbuk, ale nakonec tam tedy šla. Od školy dostala doporučení, že by každý student měl pozvat jen 4 osoby, protože je sál malý. Rozhodla se, že tam chce mě, mamku, taťku a svého přítele, ostatní prostě jen pozve na malou oslavu u nás doma (samozřejmě jak jinak než každého zvlášť). Nikdo z nás si neuměl představit, jak by to probíhalo, kdyby se tam všichni sešli. Babička A to chápala, znala moc dobře tu situaci a její rozhodnutí respektovala. Od druhé babičky jsme stejné pochopení neočekávali. Sestra se tedy rozhodla říci, že každý student nedostal jen doporučení ohledně počtu pozvaných, ale že to dostaly nařízené (teta B to tak měla, když promovala). Nějakým způsobem se teta B dozvěděla, že tam mohl přijít, kdo chtěl. Nevíme, jak to zjistila, nikoho z naší univerzity nezná a ani na internetu to nikde není uvedeno, ale prostě se tak stalo. Obě se naštvaly a nechaly pozvání k domácí oslavě bez povšimnutí. Ani slůvkem se nezmínily, když pak přišly na tátovy narozeniny, nepogratulovaly jí, nic.
Až poté, co odešly domů, taťka s babičkou mluvil po telefonu a ona mu vše vysvětlila. Tedy, začala na něj řvát, co si to má sestra dovolila a že ony ví, jak to ve skutečnosti bylo.
Nás všechny samozřejmě naštvalo (včetně mé sestry - tu asi nejvíc), že to řešila s taťkou a ne se sestrou, která už je dospělá a za své rozhodnutí si zodpovídá sama. Ale to už je trochu jiná písnička.

Za rok odstátnicujeme obě. Ona získá magisterský titul, já bakalářský (tedy v tom lepším případě). A víme, že už to nemůžeme odbýt. Ani jedna si však neumíme představit, jak to bude probíhat, až se tam všichni sejdou. Nemůžeme pozvat babičku a tetu B a vynechat babičku a tetu A. Takže místo toho, abychom se radovaly z úspěšného ukončení studia, budeme poslouchat hádky a koukat na kyselé obličeje.

A víte, co je ještě lepší? Má sestra se zasnoubila. Se slovákem, jehož rodiče jsou rozvedení a také tam mezi všemi panuje podobná nevraživost jako u našich příbuzných. Z toho se vyklube úžasná komedie, nedivila bych se, kdyby tam proběhla malá, ale zato mezinárodní válka, ve které budou lítat talíře, nože, kulky, atomové bomby a ještě pár zbraní z budoucnosti.

S příbuznými je zkrátka legrace. A jaké radosti v rodině máte vy?

Vaše
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 11. září 2016 v 11:51 | Reagovat

Je to sranda, oslavy taky pořádáme nejmíň na třikrát :D
Co se týče rodinných sešlostí, pohřeb není zrovna to nejlepší místo, ale jedině tam se dá zjistit, kolik těch příbuzných vlastně máš. Hlavně, když je nebožtík velmi komunikativní a vychází se všemi dobře :D Uf, při kondolování mi málem upadla ruka :D
Vždycky je to s příbuzenstvem zábava, člověk to musí brát s nadhledem, pak si to (sarkasticky) užije.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama