Mary Sue z masa a kostí...

25. září 2016 v 21:19 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
... a přeci nereálná.
Moje maličkost má do jakékoliv Mary Sue daleko. Nejsem nejkrásnější, nejodvážnější, nejchytřejší, nejmazanější, nejsilnější, nejlepší ve všem, na co sáhnu, z celého širého okolí. Dá se říct, že příliš nevynikám v ničem - nebo jsem alespoň v životě na žádnou činnost nepřišla. Dřív jsem věřila tomu, že umím opravdu dobře psát, dnes už se i na tuhle mou dovednost dívám střízlivěji. Vidím, že umění psát na mé úrovni není nijak výjimečné. Přesto když si přečtu nějaké své starší dílo, jsem fascinovaná, jak úžasně, poutavě a květnatě jsem dokázala popisovat, rozvíjet danou situaci. Pravda, příběhy byly většinou mdlé, až příliš inspirované mými oblíbenými knihami/seriály, co jsem v tu dobu zrovna četla/sledovala, ale styl psaní mého mladšího já (a teď mluvím o věku 13-15 let) mě fascinuje. Dnes bohužel už tak dobré výkony podat neumím, ač mě to mrzí. Velký podíl na tom má fakt, že má dnešní slovní zásoba je jen zlomkem, vzdáleným odrazem mé slovní zásoby z dob minulých.


Z mého dřívějšího článku můžete odtušit, že jsem to v dětských kolektivech neměla jednoduché. K těm všem "nej", co mi scházely, bychom tedy mohli přidat i "nejpopulárnější". A tak jsem všechny své sny, svá přání a touhy zakoušela na papíře. Pod stopami inkoustu jsem prožívala nezlomná kamarádství, krásné romantické příběhy, dobrodružství. A protože stránky sešitu snesou vše, stala jsem se výjimečnou. Mohlo jít o nadpřirozené schopnosti, neobvyklý vzhled, pro okolí zvláštní a přitažlivou povahu. Každý mě měl rád, největší krasavci příběhu se do mě hluboce zamilovali, ale i ty méně atraktivní jsem častokrát musela odmítat. Ve všem se mi dařilo, když náhodou jsem v něčem chybovala, objevil se rytíř, který mi pomohl a naučil mě danou věc k dokonalosti. Pod tmavou oponou noci si pak lehnul vedle mě a chránil mě v pevném objetí.
Mé papírové alter-ego mělo vše, co já ve skutečném životě nemohla mít, bylo přesně takové, jaká já jsem nikdy nedokázala být.
Usínala jsem v myšlenkách na svou vysněnou Mary Sue, posouvala si budík po probuzení o pár minut dopředu, abych mohla před příchodem nového dne tvrdé reality pobýt ještě chvíli v některém ze svých smyšlených světů.
S příchodem mého prvního MP3 přehrávače jsem do svých příběhů zabředávala i při poslouchání hudby. Když jsem jela městskou hromadnou dopravou, nechala jsem si v uších hrát nějakou příjemnou muziku a povolila ději pokračovat dál. Jednotlivé věty se v mé mysli objevovaly sami od sebe, čas ubíhal vlastním tempem.

Některé mé Mary Sue jsou uchované v rukopisech, jiné byly zaznamenávané rovnou do počítače. Ale spousty dalších zůstaly v propadlišti dějin mých myšlenek. Prchavých myšlenek, které se časem rozutekly do všech koutů mého vědomí a obávám se, že už je nikdy nesesbírám zpět. Alespoň ne všechny.

Žila jsem ve světě kouzel, jehož inspirací byl televizní seriál Čarodějky, měla jsem moc nad vším živým, zvířaty, rostlinami. Procházela jsem různými tajuplnými dimenzemi, které jsem měla zachránit.
Bydlela jsem na středoškolském internátě, kde jsem získala pověst nepřístupné, drsné holky, která šla proti všem návykům jejích spolužáků. Ukradla jsem srdce tamního playboye, po kterém toužila každá, nechala se od něj zachránit před nebezpečím.
Prchala jsem lesem před policií obviněná z vraždy, abychom s dalším provinilcem prožili krásnou chvíli na posedu.
Měla jsem být hlavním klíčem k záchraně světa, když jsem četla trilogii Strážci času. Dostala jsem se do úzké skupinky mladistvích, kteří měli zvláštní schopnosti a ochraňovali nejen tunel na onen svět. Ani zde mě nemohl minout romantický vztah.
Hrála jsem ve dvou úspěšných kapelách, v jedné z nich jsem byla dcerou Nany ze stejnojmenného anime.
Stala jsem se i světoznámou zpěvačkou se srdceryvným příběhem z dětského domova, která si dokázala získat fanoušky nejen v naší malé zapladlé zemičce, ale i v dalekém Japonsku. Uměla skvěle street dance a založila si se svými nejlepšími přáteli obdivovanou crew.
Světů anime jsem navštívila několik. Nemálokrát jsem se objevila v životě Uzumaki Naruta, kde jsem vždy platila za obávanou kunoichi.
Ani Ichigo z Bleache mi neuniknul, i zde jsem mu mohla díky svým nepřekonatelným schopnostem stát bok po boku. A i když jsem zemřela a získala titul kapitánky v Soul Society, stále jsem dokázala všechny přesvědčit, že se mohu vrátit do světa živých.
Stala jsem se bystrou alchymistkou, abych pro sebe urvala srdce Edwarda Elrica.
Přidala jsem se do cechu Fairy Tail, kde jsem se představila jako další ohnivý drakobijec, kterého vychovala sestra Igneela. Ještě předtím jsem však všechny okouzlovala svou úchvatnou ledovou magií. Dokázala jsem z ledu vytvořit nejen jakýkoliv tvar, ale i led jakékoliv barvy. Má magie i ve světě kouzel svou krásou působila na všechny čarovně.
Na nějaký čas jsem si odskočila ulovit pár pokemonů. Stala jsem se mistriní v trénování ohnivých tvorů, získala i pár unikátních jednotlivců, které nezná žádný pokedex. Například další evoluční stádium rapidashe.
Nechala jsem Damona z Upířích deníků, aby ze mě vytvořil monstrum noci, i když jsem příliš schopnosti těchto bytostí nepotřebovala. Dokázala jsem jen svým šarmem každého přesvědčit, aby mi vyhověl.
...
Příběhy Mary Sue k mému životu patří. Stále s nimi usínám, stále prožívám jejich o tolik zajímavější životy při jízdě městskou hromadnou dopravou. Reálný svět mi takováto dobrodružství nemůže nabídnout, mé reálné já mi nemůže dát ani zlomek vlastností, kterými bych si přála disponovat.
Pokud byste nechali všechny mé druhé já spojit se do jedné jediné bytosti, se mnou by toho měla společného pramálo. A přesto je to kousek mě. Ten, který není vidět, který nikdo nemůže vnímat. Žije skrytá v mé duši a čeká, až se zase jednou ponořím do její říše a spatřím se takovou, jaká bych si přála být.

Máte také svou vlastní Mary Sue?

Vaše





Zkuste se začíst i do mé další tvorby:
Krysař - nechcete ho potkat. Před jeho píšťalou není úniku
Peklo - rychlý pohled do mé budoucnosti
Zpověď kocouří - jsem tvůj. Mohu ti věřit?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 26. září 2016 v 18:08 | Reagovat

Hodně jsi mi tímhle připomněla mě. Když jsi čtu své staré povídky, úplně žasnu, jak jsem dokázala banální záležitosti popsat zajímavě a poutavě. :D Vždycky jsem žila v nějaké fantasy světě a měla cosi podobného tvé Mary Sue, nikdy jsem však o téhle představě sebe sama nepsala, jen s tou myšlenkou usínala a občas usínám doteď. Příběhy, které jsem psala, byly třeba odvozené od toho, co jsem si vymyslela před spaním, ale já v nich nikdy nefigurovala ... Nechávala jsem se zrovna tak ovlivňovat Čarodějkami :D ale i Harrym Potterem, Dark Souls, Skyrimem, Guild Wars, Remarqovými knihami ... no, škoda, že vše skončilo nedopsané. A teď už nemám ani nápady ani mi psaní jako takové nejde. Mám ale dojem, že ty jsi v tom stále velmi dobrá. Minimálně tenhle článek mi přišel napsaný moc hezky a čtivě. :)

2 stuprum stuprum | Web | 4. října 2016 v 13:21 | Reagovat

Vyhnuly  se ti snad jen Chobotnice z druhého patra. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama