Láska kočičí

25. září 2016 v 12:42 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Říká se, že kočky jsou svéhlavé, mazlí se jen tehdy, když sami chtějí, ale u většiny z nich to není příliš často. Svůj dům pokládají opravdu za svůj, nikoliv člověčí, dvounožci jsou pro ně domácí mazlíčci a sluhové. Nežiji v kočičí společnosti příliš dlouho, něco málo přes dva roky, ale zatím s těmito tvory mám úplně jinou zkušenost.


Když jsme se nastěhovali z paneláku do rodinného domku, prakticky ihned jsme si dovezli dva nové přírůstky do rodiny. Malou chlupatou kuličku připomínající spíše medvídě než štěně, ze které se časem vyklubalo čtyřicetikilové tele, a o něco menší kotě, jehož ocas byl pravděpodobně ukraden nějaké nepozorné veverce.
Princeznu, jak se na kočičí šelma jmenovala, jsme si dovezli až ze Slovenska, kde se narodila do rodiny sestřinýho přítele. Byla to opravdu šlechtična. Ne že by byla vyšlechtěná a povalovala se doma na gauči, naopak - jednalo se o venkovní kočku, jen se její máma šikovně spářila s nějakým princem Krasoněm a její koťátka se potatila. Naše malé sluníčko mělo šedomodrý dlouhosrstý a rozježený kožíšek, překrásný huňatý ocas jak už jsem zmínila, a celkově to byla nejkrásnější kočka, jakou jsem kdy viděla. Nešlo však jen o vzhled, i chováním to byla dáma. Nevím, jak bych vám to popsala, to se musí zažít. Byla to prostě paní Kočka. K tomu všemu se jednalo o úžasně přítulné a mazlivé zvíře. S naší fenkou se věkem lišila jen o dva dny, takže spolu vyrůstaly a staly se nejlepšími kamarádkami.
Bohužel jejich přátelství netrvalo dlouho. Kotě bylo zvědavé a přes plot na něj číhal pes, jehož vztah ke kočkám rozhodně příliš kladný nebyl. Jednoho dne se nám vrátila s pomocí sousedů nehybná v krabici. Dokousaná nebyla, možná jen někde špatně skočila, zlomila si vaz, kdo ví. Nejhůře to odnášelo naše štěně, které se ze ztráty kamarádky vzpamatovávalo dlouho.
Ale my, dvounožoci, se rozhodli, že budeme proti smutku bojovat, že to bude lepší, než truchlit. A aby novému koťátku nebylo smutno, vezmeme si rovnou dvě. Ještě ten den jsme si pro dvě sestry jeli do sousední vesnice. Už sice nepřipomínaly šlechtěná plemena, ale krásné byly. Už od prvních momentů jsme však viděli, že oproti Princezně se jednalo o "vesnické balíky". V jejich starém domově vyrůstaly venku na seně, majitelka jim akorát donesla něco k snědku, jinak se o ně nijak nestarala, ani je nepohladila. A to se na jejich chování asi projevilo. Neuměly pořádně na záchod, nebyly tak čistotné, ani příliš mazlivé. Jedna z nich víc, ta druhá v náručí vydržela sotva pár vteřin. Pojmenovali jsme je Šíša a Špionka, což odpovídalo jejich povahám. Špionka neustále někde šmejdila, musela všechno prozkoumat, Šíša byla nemotorná, nové "akrobatické kousky" se naučila až po nějaké době, co je už její sestra prováděla naprosto běžně.
S fenkou se však už nikdy neskamarádily. Nebály se jí, neutíkaly před ní, ale ani se s ní nemazlily, nechtěly si s ní hrát. Přeci jen, když jsme si kočky přivezli, štěněti už byly čtyři měsíce, takže rozdíl ve velikosti byl značný. Naopak mezi sebou byly ty dvě nerozlučné. Když se Špionka naučila utíkat, jednou se nevrátila tři dny. My už si mysleli, že už ji nikdy neuvidíme, Šíša seděla na zahradě a plakala. Můžu říct, že kočíčí nebo psí pláč, to je něco příšerného. Člověk má pocit, že mu každou další vteřinou toho zoufalého volání pukne srdce.
Časem začaly celkem pravidelně zdrhat obě. Už nikdy na takhle dlouho, vždy třeba jen přes noc. A netrvalo dlouho, aby si obě přinesly s sebou dárečky.
Odchovaly jsme celkem tři dvojnásobné vrhy koťat. Maminky si je pořizovaly společně, vždy jedna s asi čtrnáctidenním zpožděním, navíc měly skvělou náhradní chůvu v podobě naší fenky. Ta z koťat byla naprosto unesená, hned po narození je pomáhala olizovat, pošťuchávala je čumákem směrem ke zdroji mléka, hlídala je, pozorovala je. Dospělé kočky se nebály obě si někam "odskočit" a nechat je pod dozorem velké tety. Pro ni to byla větší zabava než pro malé dítě televize.
Nemůžu tvrdit, že všechna koťata jsme odchovali úspěšně, některá bohužel nepřežila porod. Poslední vrh byl pro naše kočičí maminky ale poslední.
Šíša nezvládla anestezii před kastrací, pravděpodobně měla slabé srdíčko. Špionku jsme na kastraci přivezli za minutu dvanáct, protože nám veterinář po operaci řekl, že měla opravdu vážný zánět dělohy a musel jí ji celou odebrat. Bez toho by nepřežila měsíc. Bohužel k ničemu to nebylo. Možná to z části bylo kvůli oné operaci, můj názor je spíše ten, že za to mohl stesk a smutek po sestře. Přestala žrát, byla apatická, nekomunikovala. Nechodila ani za zbylými koťaty, jen čekala, až se bude moci odebrat za svou nejlepší kamarádkou.
A tak nám zbyla doma čtyři koťata. Starší dvě si měl ještě odvézt nový majitel, z toho nakonec sešlo. A protože nás neustále utvrzoval, že si pro ně přijede, ale z osobních důvodů to teď nejde, koťata dorostla do věku, kdy o ně příliš nikdo nejevil zájem. Osobně si nestěžuji, jsou to úžasní a mazliví tvorečkové. Neustále by chtěli, abychom je dlachňali v náručí, drbali za uchem nebo jen nechali spát v klíně. Většinou přijdou na zavolání, jsou celkem poslušní a narozdíl od svých matek i čístotní.

Ale jak tak koukám, dost jsem odbočila od toho, co jsem skutečně chtěla tímto článkem napsat.

Myslím si, že naše koťata jsou umazlená proto, že jsme se jim odmalička věnovali. Už od prvních hodin po narození jsme je brali do ruky, opatrně hladili, navykávali je na to, že tulení ke člověku je normální, běžná a příjemná činnost. Proto prosím, pokud máte nebo budete mít doma nějaký ten vrh kočičích krys (vážně, kotě prvních několik dní vypadá jako krysa), nenechte je vyrůstat samostatně. Občas za nimi zajděte, navykněte je na člověčinu. Nejdřív budou pištět, nebude se jim u vás líbit, dospělá kočka se na vás bude dívat pohledem: "Už to stačilo, vrať mi ho," ale nebude trvat dlouho a koťata vám toto počínání vrátí.
Není totiž nic krásnějšího, než když vám kotě olíže nos, pak se stulí ve vašem náručí a s vrněním usíná.

Vaše




Zkuste se začíst i do mé další tvorby:
Zpověď kocouří - jsem tvůj. Mohu ti věřit?
Z psí tlapky - panička mě vzala vyvenčit? Jsem ten nejšťastnější pes pod sluncem!
Mary Sue z masa a kostí... - je ve mně alespoň kousek literární Mary Sue?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama