Z psí tlapky

22. srpna 2016 v 18:02 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Když jsem zpozorovala, že si panička mění ty divné kusy látky, co nosívá na svém těle (mám podezření, že si tím kompenzuje nedostatek chlupů), nastražila jsem všechny své smysly. Dost často tohle její chování znamená, že odchází z našeho doupěte a vrátí se až za dlouhou dobu. Já bych tu tím pádem zůstala sama, jestě navíc má v oblibě mě vyhánět na zahradu (tak té části našeho teritoria alespoň dvounožci říkají), kde jsou sice koťata, ale já nemám přehled, kdo se vrací domů. A s koťatama si prostě nerozumím. Neustále pobíhají po celé zahradě, skáčou po sobě, mezi kytkama, perou se... A nechtějí si se mnou hrát. Vždy, když se za nimi rozeběhnu, utíkají. Nedokážu je chytit, jsou strašně malá a hbitá.
Přesto všechno je miluju. Pomáhala jsem je vychovat, olizovala jsem je, když se narodila. To byly takové divné malé pištící kuličky, bylo srandovní je pozorovat. I dneska občas za mnou přijdou, otřou se mi o kožich, olíznou čumák a zase peláší za ostatníma. Jen kdyby mi neobsazovaly gauč. Je to můj gauč!


Na zahradu jsem tentokrát nešla. Když si panička nasadila ty divné věci na nohy (já jim říkám venkochodky, protože je nosí jen mimo doupě), vytáhla vodítko. V tu chvíli jsem si mohla ocas ukroutit! Jde se na procházku! Jde se na procházku! Jeeej!
Vyběhla jsem rychle ze dveří, bohužel vždy musím čekat, než panička provede ten svůj rituál s dveřmi, má na to takové udělátko, ale to naštěstí netrvá příliš dlouho. Naši ulici moc dobře znám, přesto pokaždé je tam tolik věcí, které musím prozkoumat! Kéž by se sem daly přenést všechny ty pachy, abyste si mohly moje zážitky užít se mnou.
Abych paničce udělala radost, že mě vzala s sebou, na nejbližším vhodném místě jsem udělala hromádku. Ona tyhle ty hromádky zbožňuje. Vždy vytáhne pytlík a pečlivě si je schová. Nevím ale, proč tedy nadává mně, když já zase sbírám kočičí hromádky. Vždyť sama dobře ví, jaká je to mňamka! (Abych to uvedla na pravou míru, nikdy jsem ji neviděla ty hromádky jíst, ale co jiného by s nimi dělala?
Po nějaké době se panička zastavila a přikázala mi, abych si sedla. Nechápala jsem proč, ale jsem slušně vychovaný pejsek, tak jsem ji samozřejmě poslechla. Začala vodítko šmodrchat kolem takového divného zařízení a pak prohlásila:
"Zůstaň, já se za chvilku vrátím. Čekej!"
Mno jasně, já tu budu čekat a ona už se nevrátí! Co to na mě zkouší? Chtěla jsem jít s ní, ale nenechala mě. Znovu zopakovala: "Čekej," tak jsem si tedy lehla a čekala. Co vám budu povídat, nevěděla jsem, co se děje. Proč odešla a nevzala mě s sebou? Není to poprvé, co jsem tohle zažila, ale dnes jsem měla zvláštní pocit, že už se nevrátí.
Byla to snad věčnost, naštěstí mé obavy se nenaplnily a panička za chvíli vyšla z budovy, kde se mi naposledy ztratila, a namířila si to za mnou. Já byla tak šťastná! I ukníknutí mi vyklouzlo, což už je co říct, protože příliš nekňučím. Většinou nemám důvod, šetřím si hlasivky, kdyby náhodou to bylo potřeba. Teď jsem se ale s paničkou musela náležitě přivítat a pomuchlat.
Tentokrát mě do té budovy vzala s sebou. Něco si tam vzala do ruky a pak jsme společně šly průchodem do zazděného území. Byl to maličký prostor, určitě se jednalo o venek, protože neměl strop. Panička si tam sedla na jednu z mnoha židlí u stolku a já se uvelebila vedle ní. Podala mi zakroucený oplatek. Poznala jsem tu chuť, už jsem ho jednou měla, ale tenkrát to bylo u nás doma na zahradě. Byl dobrý, já však neměla ani pomyšlení na jídlo. Všude kolem bylo tolik nových věcí! A panička měla něco v misce. Něco, co určitě bylo lepší než můj oplatek. Vonělo to po jahodách a smetaně. Mám ráda smetanu, proč mi nedá tohle?
Nakonec jsem zblajzla svůj oplatek, byl stejně dobrý jako tenkrát. Panička však ještě jedla, tak jsem si sedla před ní a pozorovala hemžení na druhé straně průchodu. Jezdily tam auta, běhaly nějaké děti a žádné nešlo za mnou. Taky bych si s nimi chtěla hrát.
Když panička konečně dojedla, vyrazily jsme zpět. Tedy, to jsem si nejdříve myslela, ale my zabočily přes silnic a na druhé straně mě opět přivázala, tentokrát ke sloupu. Ach jo, zase na ni budu čekat. A tentokrát před tak voňavou budovou. To byste nevěřili, kolik pachů tam bylo. Ani jsem všechny nedokázala identifikovat, neskutečné.
Tentokrát se však panička vrátila brzy. Byla jsem tak zabraná do přemýšlení nad jednotlivými vůněmi, že mi to nepřišlo vůbec dlouhé. Navíc mě panička vzala s sebou do té krásně vonící budovy! Nevím, proč mě nikdy s sebou nevezme rovnou, ale neměla jsem čas nad tím uvažovat. Musela jsem to tam prozkoumat.
Nejvíc mě zaujala zvláštní vysoká krabice, co tam stála. Místo stěn měla spoustu tenoučkých trubek, které mezi sebou měly jen malé rozestupy. A uvnitř (té krabice, ne těch trubek) byla divně páchnoucí stvoření. Podobná nám lítají na zahradě, já jim říkám lítavci. Mají divně tvarované tlapky, možná proto se udrží ve vzduchu, když je roztáhnou. Ale tihle lítavci byly trošku jiní a jinak zbarvení. Křiklavě. Tuhle barvu znám, mají ji některé kytky u nás na zahradě. Ale na psovi, kočce nebo lítavci jsem ji ještě neviděla. Dvounožci mají občas takhle zbarvené již zmíněné kusy látky.
Tihle lítavci poskakovali v té divné krabici sem tam a neustále pištěli. Byli strašně zajímaví.
Až když mě zatahalo vodítko, tak jsem si všimla, že v místnosti je ještě jeden dvounožec - také fenka. Panička chtěla, abych šla bliž a sedla si před ni. Když jsem ji poslechla, začala mi na čumák dávat něco strašně divnýho! Nevím, jak bych vám to popsala, byl to kus pevné látky, který mi obepínal celý čumák. Nemohla jsem otevřít pusu ani vypláznout jazyk. Nevím, k čemu to zařízení slouží, ale bylo to strašně nepříjemné. Naštěstí jsem to tam neměla příliš dlouho, ale než jsem se stačila vzpamatovat, nasazovaly mi další. A další a další a další...
Bylo to strašné, vůbec se mi to nelíbilo. Já si tam chtěla čuchat k těm skvěle vonícím věcem, co by mi určitě chutnaly, ne si nechat svazovat čumáček!
Nakonec to utrpení skončilo. K mému milému překvapení panička odnášela při odchodu i provoněný balíček. Bylo v něm něco určitě moc dobrého a určitě něco mého! To já poznám!
Pak už nás čekala jen cesta domů. Obsah toho balíčku jsem sice zatím nedostala, ale to nevadí. Stejně jsem unavená. Asi si lehnu a budu hlídat dveře, za chvíli bude čas, kdy se ostatní pánečkové vracívají domů.

Stejně ta procházka byla super!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama