Pubertu jsem prožila ve virtuálním světě

20. srpna 2016 v 11:39 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
V poslední době (nebo to tak bylo vždycky?) se vyrojila spousta názorů, jak je internet špatný, že lidé koukají jen do telefonu a nevšímají si svého okolí, tráví většinu svého času u počítače a děti už si nehrají venku s kamarády, ale "paří" nějaké hry.
Při procházení článků na Téma týdne, které zní "Zkusme změnit názor", jsem na něco podobného narazila. Článek je velice obecný, příliš mnoho argumentů neobsahuje a s většinou věcí nesouhlasím, přesto mě přivedl zpět ke vzpomínkám, o kterých jsem se chtěla rozepsat už dříve.


Před nějakou dobou jsem narazila na krátký text, který srovnával dětství v 90. letech a dnes. Bohužel jsem ho nedokázala najít, i když jsem ho včera hledala celý večer, ale snad se obejdeme i bez něj. Text obsahoval věty typu: "Lezli jsme na stromy a dováděli venku s kamarády, místo abychom seděli celé odpoledne u počítače." Bohužel už si nevzpomínám, jaká všechna srovnání obsahoval, já však musela podotknout, že na mě téměř nic nesedělo. Je pravda, že většina mého dětství a puberty probíhala už v novém tisíciletí, ale jelikož na internet jsme mohli jen výjimečně na chvilku večer, kdy bylo připojení levnější, telefon jsem neměla (a když už ano, uměl jen smskovat a volat) a na počítači jsem příliš času také netrávila, protože mě to zas tolik nelákalo, dalo by se říci, že mé dětství, co se týče technologií, bylo velice podobné.

Zlom nastal na druhém stupni základní školy, kdy můj táta levně z práce odkoupil starý počítač a konečně zavedl celodenní a non-stop dostupný internet. Ale hezky popořádku.

Nebyla jsem zrovna v kolektivu oblíbená, spíše naopak. Spolužáci mě šikanovali (psychicky, ne fyzicky), posmívali se mi, vůbec mě nebrali mezi sebe. Dodnes si pamatuji úzkost, když jsem ráno procházela školní chodbou a bála se otevřít dveře od učebny. Vždy, když jsem někoho ve škole potkala, přemýšlela jsem, jestli mě zná a co o mně slyšel. Jestli se mi v duchu nevysmívá a nejraději by si přede mnou neuplivnul. A bylo velice pravděpodobné, že i když mě nepoznal, jméno určitě slyšel a také nějaké poznámky s ním spojené.
Přestávky jsem rozhodně ráda neměla. Buď jsem si vzala nějakou knihu a začetla jsem se (což byla další záminka pro spolužáky mě pomlouvat) nebo jsem se zavřela na záchodcích a snažila se těch mučivých deset minut nějak přežít. Jak moc špatná pro dítě šikana je, poznáte podle toho, že pro něj zvonění na hodinu znamená blahodárný zvuk vysvobození. Na vyučování jsem se netěšila proto, že jsem byla šprt (i když mě za něj považovali - prostě mi učení šlo, neměla jsem problém ani s matematikou, takže další hřebíček do pomyslné rakve), ale proto, že v hodinách nebylo tolik příležitostí mě ponižovat.
Nemám pocit, že bych někomu z nich ublížila nebo byla na spolužáky zlá. Byla jsem prostě jen stydlivá šedá myška, jednoduchý terč pro posměšky. Neuměla jsem se bránit, další mou slabinu jim poskytovala má přecitlivělost, takže všechna jejich snaha padala na úrodnou půdu.
Navíc jsem byla sportovní anti-talent. Od malička jsem milovala sport, nejdříve jsem chodila do basketbalu, poté přesídlila na volejbal (a díky němu se dostala do sportovní třídy), ale nikdy mi to nešlo. I když jsem se snažila sebevíc, dávala do sportu všechno, měla jsem příšernou kondičku, skákala nízko a celkově mé schopnosti zaostávaly daleko za mými vrstevníky. Všechno jsem kazila, do týmu si mě vybírali jako poslední, ve dvojici se mnou nikdo nechtěl být, zkrátka a dobře postupem času i sport pro mě byl utrpení a patřila jsem v týmech za sociálního odpadlíka stejně jako ve škole. Navíc veškerá má snaha byla k ničemu, protože mě trenéři pro mou neschopnost neobsazovali do zápasů, což byl pro dítě v ranné pubertě další šíleně demotivující faktor. A aby toho nebylo málo, pro mé spolužáky (alespoň většinu z nich) byl sport alfa i omega jejich tehdejšího života, takže někdo, kdo absolutně nezvládal ani vrchní podání, neměl nejmenší šanci se v kolektivu prosadit.

Neberte to jako fňukání a litování sebe samé, jen jsem vám chtěla přiblížit můj tehdejší sociální život. Prakticky žádný nebyl. Ve škole jsem měla jen jednu kamarádku (kterou zase neměli rádi moji rodiče - právem, ale to je jiná kapitola), jinak celá školní docházka byla utrpení a v mých koníčcích (což byl vlastně především onen sport) to taky nestálo za moc.

A pak přišel můj vlastní počítač s trvalým internetem a něco, co mi změnilo život. Vlastně to byly dvě věci.

Tou první bylo objevení portálu blog.cz. Začala jsem si psát svůj blogísek (tehdy velice neautorský a velice špatný) a objevila další pisálky, ve kterých jsem našla další možnost sociálního života. Takového sociálního života, ze kterého mi nebude do breku pokaždé, když si na něj jen vzpomenu.

To hlavní ale znamenal server Divoké kmeny. Je to online hra, kde se staráte o svou vesničku, bojujete o další vesnice a snažíte se obsadit svět a získat dominantní postavení. K tomu slouží tzv. kmeny, což jsou skupiny hráčů, kteří spolupracují, a jednotlivé kmeny proti sobě válčí.
Já měla obrovské štěstí, našla jsem si tam pár přátel, kteří za mnou stáli, chránili mě a pomáhali mi, i když jim bylo přes třicet let, ale hlavně jsem se dostala do skvělého kolektivu hráčů, ve kterém jsem se konečně necítila utlačovaná a konečně jsem nemusela mít strach z každého mého přešlapu nebo chyby. I když mi hra nešla, nikdo se mi neposmíval, neponižoval mě, stále mě brali mezi sebe.
Postupem času jsem se naučila, že není nic špatného na tom, se projevovat, přestože jsem na samém konci bodového žebříčku, že mohu říct svůj názor, mohu být sama sebou, aniž by mě někdo soudil nebo odstrkoval. Začala jsem získávat sebejistotu, ztracené sebevědomí a naopak odhazovala svou bojácnost a stydlivost. Ve hře už jsem netrávila celá odpoledne kvůli svým vesnicím a válkám. Vracela jsem se k ní kvůli lidem a kvůli pocitu, že konečně jsem někdo. Narozdíl od světa reálného, v tom virtuálním jsem byla šťastná, spokojená a neutápěla se ve smutku.

Někdo by mohl namítnout, že to nebyl život, že to bylo jen utíkání před realitou a neměla jsem žádný sociální kontakt (tedy krom školy). A ten někdo by měl pravdu. Na druhou stranu, ona realita taky nebyl život, rozhodně méně přínosný pro mou psychiku než virtuální svět. Nakonec i tohle srabácké utíkání bylo užitečné.

Postupem času jsem začala své nové návyky přenášet i do reality a do živého kontaktu s lidmi. Zjišťovala jsem, jak reagovat na posměšky svých spolužáků, aby je to přestalo bavit, jak se s nepopularitou vnitřně srovnat, najít si k nim cestičku. Našla si ve třídě nové kamarádky, začala se bránit, více se otevřela světu. Ze základní školy jsem nakonec odcházela s vědomím, že jsem se naučila se všemi komunikovat. A jsem si jistá, že nic z tohohle by se bez mých zkušeností z Divokých kmenů nestalo.

Internet mi v sociálním životě dopomohl ještě několikrát, vlastně (jak už to asi dnes má skoro každý můj vrstevník) s ním jde ruku v ruce neustále. Na blog.cz (díky mému předchozímu blogu) jsem si našla několik přátel, které jsem později převedla do reálného života, pomohl mi udržet můj první romantický vztah, který bohužel probíhal na dálku. Díky telefonu a Skypu jsme byly v kontaktu neustále, psali si téměř denně několik hodin a mně konečně stouplo sebevědomí na zdravější úroveň.

Co říct závěrem? Bez internetu a virtuálního života (ve kterém jsem tehdy trávila obrovskou část svého volného času) by to se mnou pravděpodobně dopadlo opravdu mizereně. Dodnes jsem vděčná (bohu nebo komukoliv jinému, kdo to zařídil), že jsem měla možnost onu hru hrát s tak skvělými lidmi a změnit se, otrkat se. A tak, prosím, nesuďte předem děti, které tráví většinu svého času u počítače. Možná vám to bude připadat nezdravé, hloupé a zbytečné, ale svět není černobílý a i hraní her může být pro život užitečné (byť Tv Nova tvrdí něco jiného).

Vaše
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 20. srpna 2016 v 11:46 | Reagovat

Já jsem dřívě hodně četla, pak jsme si koupili počítač a bylo po knížkách, hrozně mě to polhtilo

2 Imaginární přítelkyně Imaginární přítelkyně | Web | 20. srpna 2016 v 12:57 | Reagovat

[1]: S tím mám taky problém. Vždycky je něco zajímavějšího a nejsem schopná u toho zůstat :) Do školy mám čtení až až, takže na knížky už není chuť. A přitom mám ne zrovna krátký seznam, který bych chtěla přelouskat.

3 Inka Inka | E-mail | Web | 20. srpna 2016 v 13:51 | Reagovat

Divoké kmeny znám, taky jsem dříve hrála spoustu her tohoto typu, ale nikdy jsem u nich nevydržela moc dlouho :D Nejsem proti tomu, aby děti seděli u počítače, pokud u něj nejsou čtyřiadvacet hodin denně. Já sama jsem přes blog našla skvělé kamarádky a jedna z nich dokonce chodí s klukem, se kterým se seznámila přes Minecraft :-)

4 womm womm | E-mail | Web | 20. srpna 2016 v 20:37 | Reagovat

Divoké kmeny je názov, ktorý som už veľmi veľmi dlho nepočul ale s úsmevom som si na časy keď som to hral zaspomínal. Mal som tam tiež kamarátov a mimochodom .... nová doba prináša nové formy života a medzi nimi aj ten virtuálny, čiže polemika o tom, či je virtuálny život životom je trošku zapeklitejšia ;-)

5 Magicmax Magicmax | 21. srpna 2016 v 14:39 | Reagovat

Zajímavé téma! Dobře že ses nechala inspirovat. Posmývání je hrozný. Taky sem to zažil. Je to nepříjemná zkušenost. U mně to bylo s prvním počítačem tak že táta ho chtěl koupil a já mu to zakazoval že je to drahý a nic takovýho jsme nepotřebovali. Teď sem na něm nejvíc já.

Já osobně hry nemusím ale taky sem něco takového měl. U mně to bylo virtuální město na Jupík.cz ale Divoké kmeny zní líp.
Já taky nevidím proč neprojevovat i své stiné stránky. Třeba já se občas chovám jako animovaná postavička. Neběhám okolo jednoho stolu jako Tom a Jerry a ani nemám tu padací bradu z anime ale něco na ten princip jo.
U mně to s realitou bylo tak že sem opustil třídní kolektiv (Pár gamerelů co s nima nešlo kecat jak byly zapaření. Spolek "rváčů" a pár holek co si nerozumělo ani mezi sebou + jedna s která byla chytrá a pěkná ale neodvažoval sem se s ní mluvit. Nakonec sem v jiných třídách našel "dobrý lidi". Střídal sem třídy takže mně někde mně i vítali jak na koncertě One Direction. Chodil jsem od stolu ke stolu a býval jsem vtipnej a zajímavej. Prostě skvělý. Když sem se přesouval tak se lidi přesouvali se mnou. Byl jsem nejznámější na škole hlavně protože sem si dobře rozuměl s dětma z prvního stupně. S nima jsem měl nejlepší vzpomínky (Objevení tajemné komnaty na škole, kde najít na škole poutovou atrakci...) Ale dost o mně.
Mě se článek líbí. Je to povedené vyprávění. A je tam taky ten zlom, který vás třeba v dramatických filmech potěší. A líbí se mi ta skvělá narážka na TV Nova! Boží konec a pro mně zajímavý příběh. Mně se to líbilo.

[3]: Páni seznamili se přes Minecraft. Mně něco podobného vyprávěl dobrej kámoš co vyhrál mistrovství v nějaké hře ale moc sem mu nevěřil.

[1]: To je dobrý komentář. Ale mně příjde že internet je snaží cestou k textu. Knihy jsou dražši, plítvá se papírem a tak. Internet je plný "čtiva". Můj strejda si čte Blesk on-line a oni vydělávají na reklamě. Ale když má člověk knihu kterou si chtě přečíst tak to otravuje - to jo.

6 myfairfavourite myfairfavourite | Web | 25. srpna 2016 v 19:34 | Reagovat

Vždycky jsem chtěla být spisovatelka, můj blog mi k tomu moc pomáhá.:3

7 Teranosuke Unko Teranosuke Unko | 20. září 2016 v 11:47 | Reagovat

Taky mi virtuální svět otevřel dveře od toho reálného a hodně mi pomohl. Nerozumím, proč je dnes tak hrozně in říkat řeči o tom, že internet je zlo a já nevím, co ještě. Dokud u toho ty děcka nesedí neustále, nemám s tím problém.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. září 2016 v 12:25 | Reagovat

Nesnáším, když někdo vychvaluje jak bylo jeho dětství naprosto dokonalý protože  najntýn kid. Každej přece žije jinej život, naprosto nechápu ty kecy typu: "To myyy jsme lezli po stromech a to z nás dělá nejlepší lidi na světě, postavte nám pomník!"

9 Viallen Viallen | Web | 20. září 2016 v 15:14 | Reagovat

Dá sa povedať, že aj moja puberta a život vtedy bol skôr internet a je mi jedno ako zle to môže znieť, ja neľutujem. Rovnako ako u teba, veľa toho zmenil blog.cz, dá sa povedať, že vlastne všetko :D Divoké kmene som nehrala, no mala som záľubu v iných hrách a len vďaka tomuto som sa naučila byť odvážnejšia, pomohlo mi to v škole... Takže sa s tebou viem vážne dosť dobre stotožniť :)

10 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 20. září 2016 v 16:34 | Reagovat

Jo, takových článků se najde plno a každý člověk starší pětadvaceti ti bude podobný názor nutit - že jeho dětství bylo lepší než dětství současných dětí, protože neměl počítač. Svět se holt mění a s ním i způsob trávení času dětí. Žádný není lepší nebo horší, je prostě jiný. Jsem ráda, že vznikl i článek z druhé strany :)

11 I am Jane I am Jane | Web | 20. září 2016 v 17:51 | Reagovat

Blog.cz jsem objevila až když mě bylo přes dvacet :-D na tyhle hry nejsem :-? .

12 mybpd mybpd | E-mail | Web | 20. září 2016 v 22:06 | Reagovat

Máš pravdu, taky nejsem zastánce těch extrémních názorů na dnešní přetechnizovaný svět. Ale pravda je, že někteří z nás do virtuální sítě jen utíkají a zapomínají na reálný život. Já začala v pubertě trpět depresemi, z podobných příčin jako jsi zažila ve třídě, a počítač pro mě byl způsob jak na to zapomenout. Nehledala jsem skrz něj kamarády, prostě jsem jenom bloumala po internetu a snažila se utopit svoji bolest ve filmech, hrách (hlavně wow) a čtení různých článků. Ke konci už jsem jen tupě zírala do monitoru a ani nevěděla, co to vlastně dělám. Internet nemusí být nebezpečný pro všechny, hlavně pro ty, kteří ten kontakt s realitou nějak rozumně udržují. Já jsem musela se sezením u PC přestat, jinak bych se zbláznila. Přerušila jsem všechen kontakt s rodinou a byla nepříčetná, když třeba nešel internet. Neuměla jsem si představit, co bych bez něj dělala. Nakonec jsem se začala léčit a počítač už pro mě nebyl středem všeho bytí. Jsem moc ráda, že jsi napsala takový článek. Díky :)

13 retrofeeling retrofeeling | Web | 21. září 2016 v 20:25 | Reagovat

Měla jsem to velmi podobné, jen já podlehla kouzlu online hry Stardoll a hraju ji dodnes! :-D Nějakých 9 let? To to letí! A stále mě baví unikat z reality a snít si svůj život skrze online panenku... :-)

14 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 21. září 2016 v 20:42 | Reagovat

Tak to jsi měla stejné, či aspoň podobné dětství, jako já. Spolužáci, co furt uráží, posmívají se a roznáší drby po celé škole. A taky si mě vybírali do družstev jako poslední. Což mi znechutilo veškerý tělocvik už ve třetí třídě.
Jo, měla jsi štěstí, že sis našla na internetu lidi, co tě podpořili a dodali sebevědomí.
Já jsem se dala do hromady akorát tak s podobnýma chudákama, jako jsem byla já. Což mě utvrdilo v tom, že už jsem nikdy nechtěla a dodnes nechci mít s mými spolužáky nic společného. A tak jsem se  stala takovým asociálem, co se proti reálnému světu obrnil a nepřipustil si nikoho moc k tělu. Na střední byla pohoda. Byli tak hodnější lidé a tak jsem pochopila, že zas tak urputně se styku se svým okolím bránit nemusím. Ale stejně poslední základková traumata  a psychické bloky ze sebe začínám dostávat teprve teď. Myslím že konečně v práci jsem našla pár lidí, se kterými se mi dobře existuje a teprve dneska se pomalinku začínám socializovat.

15 Matěj Matěj | Web | 21. září 2016 v 21:24 | Reagovat

Tak hlavně, aby to mělo na Tebe pozitivní vliv. Věřím, že ano a přeju Ti to :-) Před čtyřmi roky jsem tak poznal svou přítelkyni přes internet - navíc cizinku.

S přáteli jsme pak jeli k ní do její země a měli problém najít ubytování, tak mě nenapadlo nic lepšího, než poprosit o pomoc ji. No a stalo se. Vlastně o tom píšu i u sebe na blogu.

Ať se Ti daří

16 Johnny Johnny | Web | 21. září 2016 v 21:50 | Reagovat

Ja hry nehrávam, ale súhlasím s tebou a chápem ťa. Svet nie je čiernobiely a ludia by si to mali uvedomiť

17 sportovnii sportovnii | 22. září 2016 v 18:26 | Reagovat

[3]: To bude asi ten,co zpívá tu písničku-Já miluju minercraft

18 Inka Inka | E-mail | Web | 22. září 2016 v 18:47 | Reagovat

[17]: možná jo :D

19 Safira Safira | Web | 22. září 2016 v 20:57 | Reagovat

Znám to moc dobře

Už když jsem četla ten článek, tak jsem v tom i viděla částečně sebe...šikana není žádná sranda. Mě taky vybrali v tělocviku jako poslední a nebyla jsem nikdy oblíbená ve škole. Nejhorší vzpomínky mám ze základní školy...těch 9 let bylo něco hrozného...bohužel.

O tom internetu je to spíš částečná pravda...to spíš záleží na tom, kam člověk zaleze :) Já jsem sem vždycky na blog.cz zalezla, abych utekla z reálného do virtuálního světa a pomohlo mi to se odreagovávat a nemyslet na hlouposti. Takže díky blogu.cz, že existuje :)

20 Sheilene Sheilene | Web | 22. září 2016 v 21:03 | Reagovat

Super článek a hlavně jsem ráda za jiný pohled na svět internetu! I já jsem během druhého stupně zaplula více do virtuálního světa (avšak jiné hry), kde jsem potkala nové lidi, což mi přineslo dobré i špatné zkušenosti. Stejně tak jsem už asi 8 let blogerkou, což mi dopomohlo nahlédnout do mnoha duší po republice. Jelikož nejsem 100% extrovert, co se musí za každou cenu obklopovat v reálném světě lidmi, jsem za tento virtuální ráda. :)

21 Amia Amia | Web | 23. září 2016 v 11:57 | Reagovat

Takže hry jsou vážně ještě pořád tak podceňované? To abychom s tím něco udělali :)

Máš to krásně sepsané, přidám se k ostatním: konečně článek, který virtuální dobu šmahem neodsuzuje
(nebo ,,nelituje" děti, které v ní vyrůstají)

22 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 30. září 2016 v 22:51 | Reagovat

Absolutní souhlas. Prošla jsem si něčím podobným a kdyby nebylo internetu, nedostanu se z toho. Šikanování u mě na základce probíhalo podobným způsobem až mě to nakonec dostalo na internet.
Kdybychom měli funkční společnost, která umí vychovávat své děti k toleranci a nějak uměla potlačit chování stáda, internet by nebyl asi potřeba- jako únik z reality.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama