Srpen 2016

Spiknutí elektroniky

24. srpna 2016 v 20:34 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Nesnáším elektroniku. Tedy, přístroje, které nám usnadňují život, ať už se to týká čehokoli (kuchyní počínaje, ložnicí konče) jsou skvělé a jsem ráda, že žiji v době, kdy jejich služeb mohu využívat dosytosti. Nesnáším moji vlastní elektroniku. A jelikož jsem student žijící u rodičů, příliš techniky nevlastním. Kromě kalkulačky snad jen mobil a notebook. A poslední dva mi vypovídají službu.

Z psí tlapky

22. srpna 2016 v 18:02 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Když jsem zpozorovala, že si panička mění ty divné kusy látky, co nosívá na svém těle (mám podezření, že si tím kompenzuje nedostatek chlupů), nastražila jsem všechny své smysly. Dost často tohle její chování znamená, že odchází z našeho doupěte a vrátí se až za dlouhou dobu. Já bych tu tím pádem zůstala sama, jestě navíc má v oblibě mě vyhánět na zahradu (tak té části našeho teritoria alespoň dvounožci říkají), kde jsou sice koťata, ale já nemám přehled, kdo se vrací domů. A s koťatama si prostě nerozumím. Neustále pobíhají po celé zahradě, skáčou po sobě, mezi kytkama, perou se... A nechtějí si se mnou hrát. Vždy, když se za nimi rozeběhnu, utíkají. Nedokážu je chytit, jsou strašně malá a hbitá.
Přesto všechno je miluju. Pomáhala jsem je vychovat, olizovala jsem je, když se narodila. To byly takové divné malé pištící kuličky, bylo srandovní je pozorovat. I dneska občas za mnou přijdou, otřou se mi o kožich, olíznou čumák a zase peláší za ostatníma. Jen kdyby mi neobsazovaly gauč. Je to můj gauč!

Pubertu jsem prožila ve virtuálním světě

20. srpna 2016 v 11:39 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
V poslední době (nebo to tak bylo vždycky?) se vyrojila spousta názorů, jak je internet špatný, že lidé koukají jen do telefonu a nevšímají si svého okolí, tráví většinu svého času u počítače a děti už si nehrají venku s kamarády, ale "paří" nějaké hry.
Při procházení článků na Téma týdne, které zní "Zkusme změnit názor", jsem na něco podobného narazila. Článek je velice obecný, příliš mnoho argumentů neobsahuje a s většinou věcí nesouhlasím, přesto mě přivedl zpět ke vzpomínkám, o kterých jsem se chtěla rozepsat už dříve.

Zpověď kocouří

19. srpna 2016 v 20:09 | Imaginární přítelkyně |  Příběhy z nevědomí
Ležím ti v náručí, stulený do klubíčka. Měl bych se bát? Asi ano. Měl bych prchat, skákat přes ploty, běžet jako o život. Jsi tisíckrát větší než já, silnější, nebezpečnější. Nedokázal bych se ubránit. Mám drápky, mám zoubky, ale ty se nemohou rovnat tvé velikosti.
Když se na tebe podívám, ovládá mě strach. A přeci je něco silnějšího. Touha. Ten příjemný pocit ulehnout ti do klína a nechat se unášet pocitem bezpečí tvé náruče.
Neublížíš mi? Budeš mě chránit?
Nevím, co dělat, pro co se rozhodnout. A tak, alespoň prozatím, využiji tvého tepla. A na oplátku ti budu vrnět to ucha. Vím, že ten zvuk máš rád a že o něm smýšlíš jako o důkazu mé spokojenosti. Dopřeji ti ho. Dokud mě budeš hladit a konejšit mě ke spánku.
Budu vrnět jen pro tebe.

Jakou ale jinou barvu vybrat?

18. srpna 2016 v 18:18 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Po dlouhé době jsem se chtěla ke svému blogu vrátit. Chybělo mi to. Za ten rok a půl jsem psala spíše do šuplíku, ale nevypisovala jsem se ze svých myšlenek a názorů. Většinou jsem všechno zakomponovávala do svých příběhů, opět jsem se snažila o tvorbu, kterou jsem dříve zanechala.

Když jsem se ale konečně rozhodla znovu oživit své alter ego Imaginární přítelkyni, něco mi strašně vadilo. Byl to vzhled tohoto blogu. Černý, nijaký. Což o to, černou mám ráda a dříve to k mým myšlenkám a pocitům opravdu sedělo, ale dnes... Už se nechci utápět v černé, nechci, aby se moji čtenáři utápěli v černé. A hlavně, aby tento blog a jeho texty se utápěly v černé. Navíc se to hůře četlo.