Pijte vodu

3. září 2014 v 17:51 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Víte, u nás se vždy pil sirup s vodou. Ah, ta jedovatá barva té sladidlem nasáklé chemikálie, kterou postupně rozpouští blahodárná čirá tekutina plná chloru a jiných pochutin, aby společně přinesly dokonalou harmonii chutí zavlažující vaše hrdlo. Které dítě by to nemilovalo. Obyčejnou vodou z kohoutku se jim nezavděčíte, ale zkuste jim do sklenice "plivnout" trochu barviv a jejich štěstí vystoupí na hranici blaha. Tedy, minimálně v parném létě po dvouhodinové procházce bez přísunu čehokoli obsahující molekuly H20, pokud nepočítáme sliny a bláto z vysychajícího potůčku, kde se vymáchaly od hlavy až k patě, včetně těch nových bílých bot. Vždyť přeci jen děti se dokáží zmáčet ve dvoucentimetrové klikatici vody protékající náhodně v lese a tvrdící o sobě, že kdysi (v době průměrné denní teploty asi o 10°C nižší) ji všichni považovali za vydatnou řeku, se kterou měl problém i hbitý jelen, pakliže ji chtěl přeskočit bez zmáčení kopyt. Dnes by tomu nikdo nevěřil, ale nezkazte chudince čirůčce tu radost. Třeba zase někdy vyroste do krásy, velikosti i síly. Nebude to dlouho trvat a s láskou budete na její dnešní velikost vzpomínat, až budete sedět na střeše chalupy a modlit se, aby povodně konečně ustoupily. Nebo minimálně v nejbižších hodinách kolem plul nějaký nafukovací člun sbírající poslední trosečníky a dopravil vás zpět na břeh.


Ale to už zacházíme příliš daleko od tématu. Vraťme se tedy o 10 vět zpět. Klidně si to odpočítejte. Tady je jedna tečka, druhá...Nene, počkat, jednu jste vynechali! Jo, byla schovaná, mrška jedna. Proč taky musí být tak maličké a nenápadné, že? Člověk aby si k tomu vzal lupu, přitom potřebuje prohledat jen jeden odstavec. A kdyby alespoň šly nějak zabarvit.
Mno, poradím vám, ono to opravdu jde. Určitě všichni znáte modré barvení kursorem. Když k tomu podržíte ještě Ctrl na klávesnici, můžete si takhle vyznačit všechny tečky.
Tak, máte je? Že jste našli jen 8? Achjo, měla jsem vás upozornit, že budete potřebovat silnější brýle. Kdy jste byli naposledy u očaře? Měli byste si nechat zkontrolovat dioptrie.
Ne! Nekřičte na mě! Já vím, že nové brýle jsou drahá záležitost, ale-
Hey, neskačte mi do řeči! Chtela jsem jen říct, že právě nesprávné dioptrie mohou způsobovat ty bolesti hlavy, kterými tak často trpíte.
Fajn, už jste se uklidnili? Uph, nečekala jsem, že jedna taková malá poznámka vás naštve. Já to chápu, pravda bolí, ale bohužel nemládneme. Musíte se s tím vyrovnat.
Raději byste se měli na oční objednat hned, jinak na to zapomenete a já pak budu mít černé svědomí. Nebojte se, tenhle článek vám nikam neuteče a já ráda počkám, až si ten telefonát zařídíte.
.
.
.
Tak, vyřízeno? Super, to jsem ráda. Mno, nebudu vás už trápit počítáním teček a raději tu větu napíšu znovu:
"Víte, u nás se vždy pil sirup s vodou."
Já vím, já vím, trápila jsem vás zbytečně, rovnou jsem mohla napsat, že je to první věta, ale to by nebyla taková sranda. A už se nečertěte, raději se vráťme zpět k tématu.

Jak už jsem (2x) řekla, naše rodina si vodu z kohoutku míchá do takového prazvláštního nápoje, kterému nikdo neřekne jinak než "šťáva". Vyrostla jsem na tom, vždy mi to chutnalo. Až do toho osudného dne...

Nevím, kolik mi bylo, ale zrovna jsem napodobovala oblíbenou činnost našeho rodičestva. Ti, kteří mají doma alespoň jednoho chlapa (i kocour se počítá) budou vědět, oč se jedná - přepínání programů. To je tak u nás vždy. Přijde hlava rodiny, zjistí, že při našem pořadu, který zrovna sledujeme, dávájí čistě náhodou reklamu, a něco v jeho paži začne cukat. Mozek vydává podivné těkavé příkazy, ruka se pomaličku šine směrem k vytyčenému cíli. Nejde tomu uniknout.
Než se kdokoli naděje, už v dlani dřímá dálkové ovládání a bliká a bliká jeden program za druhým. Je schopen problikat všechny programy třikrát, než konečně s povzdechem uposlechne naše námitky a vrátí televizi do stavu, v jakém byla před jeho příchodem. Totiž, chtěla jsem říct, že přepne zpět na náš pořád a odejde, protože naznal, že jej to vůbec nezajímá. Nám uteklo minimálně deset minut pořadu, ale v životě může být hůř.

Mno a tak jsem se jako mladší rozverné štěně jednou tak nudila u televize. Přeblikávala jsem a přeblikávala, až jsem narazila na něco, co mě zaujalo. Pamatuju si, že onen pořad se jmenoval "Pod pokličkou". Byly tam podivné kreslené postavičky, které znám (nebo alespoň jejich obdobné příbuzné) z kreslených vtipů, a doplňovaly vše zajímavé i nezajímavé, co bylo řečeno. Zrovna se mluvilo o vodě. Pamatuji si jen, jak tam tvrdili, že voda je nejlepší na zahnání žízně, že ochucené tekutiny díky sladidlům žizeň nezaženou tak efektivně. Mno, nedávno jsem zase četla, že nejlepší je spíše pivo, asi obojí vyšetřovala jiná skupina amerických vědců. Alespoň se každý může rozhodnout pro jeho oblíbené pitivo.

Jako nezletilá jsem pivo ve velkém množství samozřejmě požívat nemohla, navíc u nás se pravidelně nevyskytovalo a tvrdý alkohol, likéry a podobné se moc na celodenní popíjení nehodí. Nevím, co by mi na to pověděli učitelé, donést si s sebou do školy flašku vodky a o přestávkách se nalívat. Navíc ta skleněná flaška je moc těžká, takže celkově to není moc praktické.

Nebojte, byla jsem hodné a nevinné dítě, tyto myšlenkové pochody se mi šinou hlavou až při psaní tohoto článku.

Mno ale zpět. Radu, kterou mi dali v onom podivném pořadu, jsem si vzala k srdci. Je to až podezřelé, jak moc jsem se jí začala řídit. Do školy, na tréninky jsem si začala brát jen čistou vodu, za chvíli jsem ji pila i doma, protože sirup byl najednou příliš sladký s podivnou pachutí, která mi při zahnání žízně zůstávala na jazyku, takže jsem se stejně musela ještě napít vody.

Tohle šílenství mi zůstalo. Dodnes když se napiji šťávy, kterou si udělal nějaký člen mé rodiny, kroutím hlavou a nechápu, jak to můžou pít. Ať už s umělými sladidly nebo s cukrem, který tam vysypali rovnou z náklaďáku plného cukrové řepy, pro mě je to něco, čemu se ráda vyhnu.
Ale nevadí mi to. Tedy, nevadilo. Měla jsem ráda vodu z kohoutku, chutnala mi, i když jsem se za ty roky setkala se spoustou divných pohledů, které tvrdily: "Jak to můžeš pít, voda je hnusná," a podobně. Jenže po nějaké době přišel druhý osudný den...

Stěhování. Mno, nebylo to nijak daleko, asi 20 kilometrů od původního místa bydliště. Ale ono to stačilo. Krom běhání po úřadech kvůli dokladům se dostavil ten největší problém. Totiž, jak bych to jen řekla...Z nynějšího kohoutku vytéká tak strašně hnusná voda!
Eh, je prostě hnusná. Nebo není hnusná, je jen jiná. Člověk je zvyklý půlku života na nějakou vodu (mimochodem, už v původním místě bydliště byla dobrá voda jen z kuchyně, v koupelně se prostě pít nedalo. Fakt! Přísahám!) a pak tohle. Pokaždé, když se chci napít, je to utrpení. Jestli je tu voda měkčí, tvrdší nebo snad má jiný breberky, to fakt nevím...

A teď babo raď. Všichni mi tvrdí, že si zvyknu. Mno, možná mají pravdu, ale co do té doby? Umřu na dehydrataci.

Takže tolik k mému problému s (ne)pitnou vodou. Děkuji za vyslechnutí a přeji příjemný den.
Vaše
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama