Peklo

30. září 2014 v 13:00 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Včera se mě kdosi zeptal, co plánuji do budoucna. A já se najednou zasekla. Jak si představuji sebe za takových 10 let?

Ještě před rokem bych suverénně odpověděla: "Krom skvělé práce a domku v mém rodném městě (nebo blízko něj), milujícího manžela, dvě děti, dva psy, pět koček a alespoň deset vodních či suchozemských želviček vyhřívajích se u malého jezírka se skalkou, které bych jim vytvořila na naší travnaté zahrádce." Prostě idilka.


Dnes nevím. Nejenže si svoji budoucnost neumím představit, ale najednou si uvědomuji, že celá tahle až zvráceně dokonalá idea je jen to, co si představují všichni okolo, jak bych měla žít. Je přece samozřejmé, že jako vzdělaná žena budu usilovat o kariéru, ale především moje hlavní priorita bude založení rodiny a výchova dětí.

To snad chce každá, nebo ne? Ne? Ne. Teda, já ne. Neumím si představit, že takto budu žít. Takový skoro až pasivní život. Jasně, role matky a manželky určitě není jen praní, žehlení, uklízení a vaření a že nemusím všechno obětovat rodině, ale přesto...

Možná je to jen tím, že jsem příliš mladá. Třeba se moje mateřské instinkty probudí až později. Třeba až se zamiluji do toho "pravého" a budeme spolu několik let. Třeba... Dnes však můžu s jistotou prohlásit, že nechci děti. Nic z této představy. Ale říct to nahlas? Málokdo by tohle pochopil. Jak může žena nechtít rodinu? Vždyť rodina je naprosto normální a samozřejmá.

Chci dostudovat. Vysoká škola mě baví, i když jí občas už mám plné zuby (zvlášť ve zkouškovém), a vzdělání je pro mě důležité. Chci si najít přítele, se kterým to třeba jednou dotáhneme až k tomu oficiálnímu papíru, ale i bez cáru nějakých "lejster" bych se obešla. Chtěla bych práci, která mě baví. Možná to bude něco v mém oboru, ale právě teď se spíše vidím v nějakém nakladatelství jako korektorka. Ano, musela bych ve svém pravopise ještě hodně máknout, ale toto je něco, co by mě opravdu bavilo.

Toto je představa "co by, kdyby." Tohle všechno by vlastně bylo k ničemu. Kdybych teď dostala kulku přímo do hrudi, bylo by mi to jedno. Někteří jsou spokojení, když po sobě zanechají potomstvo. Asi jsem skromnější, mně by stačila kaluž krve...

Ne, vážně. I kdybych dosáhla všech cílů, které si v životě vytyčím, k čemu to bude? I kdybych se zapsala do učebnic dějepisu, svět se nezačne otáčet rychleji. Nic z toho nemá smysl. Můžu se o něco snažit, abych já měla lepší pocit, ale pokud se na to vykašlu a poprosím někoho o poslední zapůjčení trochy olova, nic se nezmění. Vlastně tohle je jediná pozemská budoucnost, jakou si pro sebe umím představit.

Mám totiž jinou představu, jiný cíl, kterého bych chtěla dosáhnout. Zajít v pekle se Satanem na panáka. Jo, to je věc, na kterou se opravdu těším. Tomu říkám alespoň úspěch - skamarádit se se Satanem a užívat si konečně svobody od té otravné pozemské schránky.

Toť moje životní sny a cíle. Tak mi držte palce, ať se mi ten poslední splní.

Vaše
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama