Co zbyde?

20. prosince 2013 v 19:50 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Můj život byl vždy vázán s láskou. I když se mi jí nikdy nedostávalo dostatek.
Před několika lety jsem procházela obdobím, které do dnes považuji za nejdůležitější ve svém životě. Nic zvláštního se v něm nestalo, pouze jsem se zamilovala. Hluboce, ničivě. Nedokázala jsem si bez něj představit život. Dalo by se to považovat za první lásku, pokud by ten cit byl vzájemný.


Moje první dětská láska byla nastala ve 12 letech. Tehdy jsem si neuměla představit, že by moje city neopětoval. Nebylo to možné, naprosto nepředstavitelné. Ale přesto se to stalo. Bohužel to vyšlo najevo nejen jemu, ale celému širému okolí. A já byla ve škole pro smích. Nejspíš jsem ztrapnila i jeho, ale tehdy mě to příliš netrápilo, měla jsem plnou hlavu vlastních citů. Tahle dětská láska mě změnila. Snad k lepšímu. A taky naštěstí brzy přešla.
Pak se objevili další asi 3 kluci, které jsem měla ráda. U všech jsem si velice brzy uvědomila, že city nebudou oboustranné. Toť moje zkušenosti z dětství a rané puberty. Ani na písku, ani ve školce, ani v další budoucnosti nebyl nikdo, kdo by se mnou chtěl "chodit". Takové to nevinné držení za ruce, letmé pusinky... O tom jsem si vždy mohla nechat jen zdát. A přitom jsem o lásce snila vždy.
Jak jsem rostla, změnilo se snění v potřebu. Potřebovala jsem někoho, ke komu bych se mohla přitulit, komu bych mohla vylít své srdce, s kým bych se mohla smát... Nikdo takový se však dlouhá léta neobjevoval. Možná by ten pocit dokázali zalepit přátelé, se kterými bych radost i smutek mohla sdílet, bohužel já nikdy neměla štěstí ani na přátele.
A pak se objevil někdo, kdo mě změnil, zlomil srdce. Trvalo 3 roky, než jsem se dokázala z té jednostranné zamilovanosti dostat. Snad jsem ho i milovala. Nic víc se v tom mém nejdůležitějším období nestalo. Jen jsem ho poznala. Opět přišel ten pocit, kdy jsem si nedokázala představit, že bychom nakonec neskončili spolu. Z předchozích zkušeností jsem však byla vyléčená a čekala, že to nebude hned. Přesto něco ve mně vědělo, že nakonec spolu budeme. I kdyby za několik let, ale jednoho dne... Nevím, dalo by se to nazvat spřízněnými dušemi?
3 roky...Tak dlouho trvalo, než jsem se z tohoto myšlení dostala. Za tu dobu jsem měla pár nefungujících vztahů. Možná skončili právě kvůli tomu, že tu stále byl někdo, koho jsem prostě měla ráda víc, než je. Ale ne, nebylo to jen kvůli tomu, prostě jsem měla smůlu na partnery. A ta poslední smůla mě přivedla tam, kde jsem teď. Nebo spíš s kým teď jsem.
Konečně jsem se z toho dostala. Konečně jsem pochopila, že my dva budeme vždy jen přátelé. Dokonce si to neumím představit. Ironie, že? Po třech letech nemá přítelkyni, ale dozvěděla jsem se to asi hodinu poté, co jsem si uvědomila, že s ním prostě nikdy nebudu.
Může za to čas, nebo můj nynější přítel? Asi obojí. A to je právě to zvláštní. Z mého nejlepšího a zároveň nejhoršího období mě dostal člověk, který je ten nejlepší a zároveň nejhorší osoba, která se mi mohla připlést do cesty. Jsem s ním šťastná a zároveň se trápím. Když jdu večer spát, nemohu si být jistá, jestli spolu přežijeme další den, nebo se náš vztah rozpadne jako shořelý papír. Nemůžu ho ztratit, ale vím, že spolu nebudeme věčně. Když jsem s ním, cítím se v bezpečí, ale minutu co minutu čekám, kdy zase uteče. Když se loučíme, mám pocit, že je to navždy.
Snad každý čtenář by si řekl: "To nemá cenu, jenom oddaluje nevyhnutelné." Ale já se vždy řídila srdcem. Nikdy to nebylo jinak a nikdy to jinak nebude. Neříkám, že mi mé srdce vždy dobře poradilo. To bych lhala. Ale prostě taková jsem. A já chci žít přítomností. Ne budoucností.
Pro mě jsou důležitější vzpomínky. Na své dětství nemám téměř žádné vzpomínky. Ne proto, že by bylo špatné, ale proto, že bylo nijaké. Nic zajímavého. Nemůžu se podělit o vtipné historky, když se v kruhu společníků bavíme, jak se kdo vodil ve školce s kým za ručičku a jak řešili v 11 letech, který kluk je oblíbenější a s kterým tedy budou chodit. Ne, nic takového neznám.
Ráda bych měla na co vzpomínat. Ale v tomhle ohledu mám jen prázdno. Neznám ani to randění a nervozitu před první pusou. Moji partneři byli vždy moji kamarádi, se kterými jsem se jen více sblížila.
Ale teď je to jiné. Můj přítel je šmejd. Doslova. Ne ke mně. Prostě je. Jistě, není to dokonalý partner, ale je můj. A právě teď nemám v plánu ho nikomu přenechat. I když mi rve vnitřnosti, i když si nemůžu být jistá zítřkem, i když dokáže změnit skvělý den na naprosto příšerný týden. Ale má velké srdce. Cítím to.
Asi jsem se do tohoto článku trochu zamotala. Jen jsem chtěla říct, že procházím dalším pro mě důležitým obdobím. Osobní telenovelou. Doslova. Bohužel, až tato telenovela skončí, zbyde mi jen fotka bílé růže, kterou mi donesl, a zlomené srdce. Obojí vlastním už teď.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama