Záhada zamilovanosti

23. ledna 2013 v 22:02 | Imaginární přítelkyně |  Životní sitcom
Matematici jsou zvláštní lidé. Vidí svět v číslech, v logice. Jakoby snad celý vesmír, všechny fyzikální a jiné záležitosti se dali zapsat pomocí čísel. Je snad bůh jedna velká kalkulačka, která propočítává vše, co se na tomto světě udává? Snad pojem "osud" vyjadřuje jen znamínka "krát" a "děleno" na obrovské klávesnici, se kterou si hraje malé nezbedné dítě, které tuto hračku ukradlo všemocnému tátovi a teď řídí naše osudy náhodným logaritmováním našich životů.



Avšak člověk, který se vždy díval na matematiku jako na předmět, který mu jen kazil vysvědčení, by namítnul, že je hloupost, aby vše byla jen velká složitá rovnice plná reálných i imaginárních částí. A co teprve pravděpodobnosti? Jakou souvislost mají se světem? Jaká je pravděpodobnost, že tužka spuštěna z výšky bude padat volným pádem a nepoletí nahoru? A co možnost, že se navrátíme k době kamenné, nebo budeme skákat po stromech a zpívat si "Hakuna Matata"?

Občas přemýšlím nad skutečností, která se děje kolem nás neustále, každý den, stále dokola a dokola a přesto z hlediska matematiky je nemožně nepravděpodobná. Tou skutečností myslím "lásku". Spíše bych měla říci "zamilovanost", je to přesnější označení toho, čemu bych se chtěla věnovat na dalších několika řádcích.

Je strašně zvláštní, že většina lidí si v životě zažije svých lásek a zamilovaností několik a přitom jaká je pravděpodobnost, že kluk, do kterého se zamilujete, se zamiluje do vás a naopak? Podle mně je to úžasné. Ta pravděpodobnost je minimální, a pokud by tento problém nějaký šikovný matematik dokázal spočítat, určitě bychom se dostali do desetinných, snad i setinných míst. A přitom se to děje všem. Někteří ztratí jednu lásku a nedlouho poté najdou jinou. Dalšího člověka, do kterého se bezhlavě zamilují.

I když věřím, že je možné nacházet tu "jehlu v kupce sena" stále dokola a dokola, dokud nenajdete tu pravou, s přesným rozměrem navlékacího oka, které potřebujete, můj zdravý rozum nechce pochopit.

I když si najdeme člověka, který nám vyhovuje, zapadá do našich představ o ideálním partnerovi, nejsme stroje, aby to samé platilo i na opačnou stranu. A když se nad tímto problémem zamyslíte, většinou vám v hlavě vyjde, že převládá možnost jiného, třetího aktéra, do kterého je poblázněný váš vyvolený. Jenže onen třetí aktér do příběhu zatahuje čtvrtou osobu stejným způsobem, a tak bychom mohli pokračovat dál a dál, až bychom získali nekonečého zapletence, velké klubko mezilidských vztahů, které nejde rozstříhat na malinké úseky, aniž by někdo nezískal velkou díru ve svém srdci.

Avšak láska takto nefunguje. Jak to? Jak je možné, že pro našeho "prince" jsme my těmi "princeznami", pro kterou se hloupý Honza vydal až na samý okraj světa? Možná na tuto otázku máte rozumné vysvětlení, pak bych za něj byla vděčná. Mně totiž častokrát tato otázka víří hlavou a nenachází pokoje.

Děkuji mnohokrát za přečtení a doufám, že jste se alespoň trochu zamysleli...
Vaše

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama