Malý smutný klaun

29. ledna 2013 v 11:27 | Imaginární přítelkyně |  Příběhy z nevědomí

Povím vám příběh, který mi tento víkend našeptával studený zimní větřík do ucha.

Odehrává se v nevelkém cirkusu jménem Fairy Tail. Na pohled jako každý jiný, snažil se rozveselit každého svého návštěvníka, být vřelý a nabízet dočasné bezpečné útočiště pro všechny, kteří tuto pomoc potřebovali. V tomto cirkuse se nacházel i malý klaun. Všichni okolo na něm viděli úsměv, radost, štěstí a čerpali jeho optimismus ve svých těžkých časech. Ale vždy, když zůstal osamocen ve své maringotce, stal se z něj smutný klaun. Nikdo jeho vnitřní slzy neviděl.




Jednoho osudného dne se však jeho samota zármutku měla změnit. Jako každý podvečer ukazoval své představení. Jeho červený nos, široký bělostný úsměv a duhově zbarvené vlasy bavily nejen diváky. Vše probíhalo jako kterýkoli jiný den. Lidé se smáli, povzbuzovali klauna a zapomínali na své starosti. Avšak přesto bylo něco jiné. Na sedadle číslo 14 seděl velice zvláštní host. Malý klaun si ho všimnul hned. Divákův pohled ho sledoval, nespouštěl z očí a propaloval. Na tom pohledu bylo něco podivného. Ač sledujících párů očí se míhalo ze všech stran spousty, tento pocit byl jedinečný. Ty oči neviděly nakreslený úsměv, ty oči spatřily malé kapičky vody zůstávající hluboko v jeho srdci.


Barevná maringotka poprvé poznala klaunův úsměv. Ne ten nakreslený, nebo zahraný. Ten opravdový. Ten, který vycházel přímo z duše a prolínal se celým tělem.


Další den bylo sedadlo číslo 14 obsazeno znovu. A další den, a další, a další,…

Malý klaun se dlouho odhodlával oslovit pravidelného návštěvníka, avšak osmého dne se mu to konečně podařilo. Jeho oči na něj čekaly před manéží. Přes temnotu noci nic jiného neviděl. Šťastný se vydal za ním. Závoj tmy s ubývající vzdáleností poodhaloval rysy nejen jeho, ale i zvláštní druhé osoby stojící vedle něj. Klaun hned pochopil, jakou ona osoba hraje roli. Blížil se k nim se stále vzrůstajícími pochybnostmi. Nemýlil se. Návštěvník se stále usmíval, ale z jeho pohledu bylo poznat, že jeho opravdový sladký úsměv patří oné osobě po jeho boku.


Ten večer se klaun vracel do své barevné maringotky sklíčený. Za zavřenými dveřmi se svezl k zemi. Roztřesenýma rukama si sundal svůj červený nos a setřel slzy, které mu rozmazávaly zbarvené tváře. Pomalu se zvedal k malému umyvadlu, které se krčilo v rohu místnosti. S opláchnutým obličejem zvedl hlavu k zaprášenému a ušmudlanému zrcadlu. Jeho líce už nepřipomínaly nic z onoho veselého klauna, kterého měl představovat před chvílí. Duhové kadeře splihlé kolem obličeje a vodou i slzami k němu přilepené. V očích se zrcadlila beznaděj a okolo nich pozůstatek make-upu.


Poprvé opouštěl zdi svého skromného obydlí bez hraného úsměvu. Vyšel ven do svitu hvězd směrem k největšímu stanu na palouku. Tam, kde se před pár chvílemi odehrávalo jeho vystoupení. V záři temné noci dosedl na kraj jeviště naproti tajemnému sedadlu číslo 14. Bez hnutí, jen si občas setřel rukou slzy, které stále neposlušně máčely jeho řasy. Až do východu slunce.


Uběhl další den, a další, a další,…Klaun stále nosil svůj namalovaný úsměv, svůj červený nos a slzy na jeho tvářích zaschly. Pouze sedadlo číslo 14 už navždy zelo prázdnotou. A tak se zrodil Malý smutný klaun
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama